Zdroj: www.celostnimedicina.cz
Barborka obecná (Barborea vulgaris) je bylina patřící do čeledi brukvovitých. Jak název napovídá, je zasvěcena svaté Barboře, patronce horníků a kameníků. Je to dvouletá nebo vytrvalá rostlina, jejíž lodyha je vzpřímená a silná a která kvete žlutě. V prvním roce vytváří obvykle jen listy, ale ve druhém roce teprve vykvétá právě zmíněnými žlutými květy, které nejsou pro nás z hlediska přírodní medicíny důležité. Objevuje se nejen v Evropě, ale také v Asii, Kavkazu i na řadě jiných míst. Její listy, míněna přízemní růžice listů, se dají jíst. V dobách, kdy byl nedostatek jiné salátové zeleniny, se její listy dávaly do salátů nebo se vařily jako zelí. Samotné lístky mají ostře kořeněnou chuť, podobně jako například řeřicha. V dnešní době je už hodně zapomenutá, což je celkem škoda. Je důležité si ale uvědomit, že pro podobnost květů a listů je možné barborku obecnou zaměnit s hořčicí polní (Sinapis arvensis) nebo ředkví polnicí (Raphanus raphanistrum). Od nich se odlišuje velkými terminálními laloky na koncích listů. Dorůstá výšky až 50 cm. Nyní budeme opět věnovat pozornost jejím jedlým listům. Je to zajímavé zejména proto, že obsahují hodně vitamínu C a betakarotenu (provitamínu A). V lidovém léčitelství se vnitřně listy doporučovaly pro jejich močopudný účinek a zevně jako hojivé náplasti na otevřená poranění. Dále se šťáva z rostliny používala proti žaludečním potížím. Používala se i do směsí na čištění krve a k povzbuzení chuti k jídlu. Svůj význam i v těžkých dobách mělo i to, že se dala sklízet nepřetržitě až do zimy a tím i v době, kdy již padal sníh, byl zajištěn vitamín C (na rozdíl ode dneška nebylo dosažitelné ovoce). Patří tak i k bylinám, které zůstávají i pod sněhem zelené, ze známějších rostlin je taková petržel. Tato bylina se dá celkem jednoduše pěstovat i na našich zahrádkách. I když je dnes její význam malý (maximálně si ji někdo podle názvu splete s barborkami, které známe z předvánočních doby), neměla pro svoji houževnatost, se kterou přežívá v zasněžené krajině a pro svůj bohatý obsah vitamínu C (a dalších látek), upadnout zcela v zapomnění.
Barborka obecná (Barborea vulgaris) je bylina patřící do čeledi brukvovitých. Jak název napovídá, je zasvěcena svaté Barboře, patronce horníků a kameníků. Je to dvouletá nebo vytrvalá rostlina, jejíž lodyha je vzpřímená a silná a která kvete žlutě. V prvním roce vytváří obvykle jen listy, ale ve druhém roce teprve vykvétá právě zmíněnými žlutými květy, které nejsou pro nás z hlediska přírodní medicíny důležité. Objevuje se nejen v Evropě, ale také v Asii, Kavkazu i na řadě jiných míst. Její listy, míněna přízemní růžice listů, se dají jíst. V dobách, kdy byl nedostatek jiné salátové zeleniny, se její listy dávaly do salátů nebo se vařily jako zelí. Samotné lístky mají ostře kořeněnou chuť, podobně jako například řeřicha. V dnešní době je už hodně zapomenutá, což je celkem škoda. Je důležité si ale uvědomit, že pro podobnost květů a listů je možné barborku obecnou zaměnit s hořčicí polní (Sinapis arvensis) nebo ředkví polnicí (Raphanus raphanistrum). Od nich se odlišuje velkými terminálními laloky na koncích listů. Dorůstá výšky až 50 cm. Nyní budeme opět věnovat pozornost jejím jedlým listům. Je to zajímavé zejména proto, že obsahují hodně vitamínu C a betakarotenu (provitamínu A). V lidovém léčitelství se vnitřně listy doporučovaly pro jejich močopudný účinek a zevně jako hojivé náplasti na otevřená poranění. Dále se šťáva z rostliny používala proti žaludečním potížím. Používala se i do směsí na čištění krve a k povzbuzení chuti k jídlu. Svůj význam i v těžkých dobách mělo i to, že se dala sklízet nepřetržitě až do zimy a tím i v době, kdy již padal sníh, byl zajištěn vitamín C (na rozdíl ode dneška nebylo dosažitelné ovoce). Patří tak i k bylinám, které zůstávají i pod sněhem zelené, ze známějších rostlin je taková petržel. Tato bylina se dá celkem jednoduše pěstovat i na našich zahrádkách. I když je dnes její význam malý (maximálně si ji někdo podle názvu splete s barborkami, které známe z předvánočních doby), neměla pro svoji houževnatost, se kterou přežívá v zasněžené krajině a pro svůj bohatý obsah vitamínu C (a dalších látek), upadnout zcela v zapomnění.