Zdroj: www.celostnimedicina.cz
Co kdybychom se jeden den nedívali na svět skrze výhradně naše zájmy a potřeby, ale pocítili, jak vypadá realita očima druhých? Jak by se nám žilo s poznáním, že každý člověk dělá to nejlepší, čeho je v daný moment schopen? Empatie (vcítění) znamená zprostředkovat druhému člověku zážitek, že jsme mu porozuměli; že víme, co prožívá. Jak se to dělá? Můžeme se ptát sami sebe: „Co chtěl druhý svými slovy říct? Proč to řekl právě tak, jak to řekl? Jaká informace se za jeho slovy skrývá?“ Například když vám partner řekne, že chce o víkendu pracovat na zahradě, může to znamenat spoustu věcí – např. i to, že se netouží vidět s tchyní. Často lidé nemluví přímo, a nechávají tak na nás, abychom odhalili jejich pravé záměry. Aby bylo jasno: většinou to nedělají se zlým úmyslem – ordinace psychologů jsou plné mužů i žen, kteří se teprve učí porozumět sami sobě a svým pocitům. Dívat se očima druhých V mé knize Sedm poselství nabízím několik dalších otázek, které si můžeme položit při kontaktu s druhými: Co bytost přede mnou cítí? Na co myslí? Jaké má potřeby? S jakým životním příběhem přede mne předstupuje? Jakým způsobem by si přála dostávat lásku? Jak setkání se mnou ovlivní její osud? Tyto otázky rozšiřují naše vnímání – a po čase nám přijdou úplně samozřejmé. Lidé, se kterými komunikujeme, mají v hlavě mnohdy úplně jiný obraz reality, než máme my. Chovejme se k jejich životům a jejich vnímání života s náležitou úctou. Nikdo přitom neříká, že máme být empatičtí za všech okolností – pokud náš syn nešel kvůli písemce do školy, určitě neřekneme: „Ty jsi tak šikovný. Udělal sis doma pěkný den, že?“ Používejme empatii také jako vzácné koření – přesně v těch situacích, kdy tím můžeme někomu pomoci nebo s ním navázat hlubší kontakt. Nejde také o to zavděčit se pokaždé všem, správně užitou empatií si ale můžeme na svou stranu naklonit i davy. Když například předstupujeme před publikum, kterému máme přednášet, vyplatí se uvědomit si, že většině posluchačů se hlavou honí otázky: „Je přednášející jeden z nás? Má to, co říká, pro mě smysl (mohu to prakticky využít)? Mohu přednášejícímu věřit?“ Uvědomování si hlediska druhých nám umožňuje předvídat; chovat se k druhým citlivěji (jak sami chtějí), a tím pádem být oblíbenější. Největší empatie je ta beze slov Empatie znamená pochopit druhého člověka, a pak to také vyjádřit. Druzí lidé – obzvláště v dnešní době – touží po tom, aby jim někdo naslouchal; pochopil je, nabídl jim kus lidského tepla. Proto si nenechávejme to, jak jsme druhým porozuměli, pro sebe. Druzí to rádi uslyší. A nebudou se na nás zlobit, když naše formulace nebude dokonalá. Nejstručnějším možným návodem nechť je co nejjednodušeji (nejlépe jednou větou) vyjádřit, že jsme pochopili, o čem druhý mluví a co cítí – např. „Vidím, že tě to moc mrzí“. Nebo „Jsi na něho pořádně naštvaná.“ Případně: „Jestli jsem ti správně porozuměl, potřebuješ si to ještě rozmyslet.“ V empatii často platí, že méně je více. V lidském životě jsou pak situace – např. když někomu vyjadřujeme podporu nebo soustrast – kdy krátký, pevný stisk ruky a pohled do očí, řekne více, než sebelépe volená slova. A co může být víc, když se na někoho jen podíváme, a aniž bychom cokoliv říkali, cítíme, že nám rozumí…
Co kdybychom se jeden den nedívali na svět skrze výhradně naše zájmy a potřeby, ale pocítili, jak vypadá realita očima druhých? Jak by se nám žilo s poznáním, že každý člověk dělá to nejlepší, čeho je v daný moment schopen? Empatie (vcítění) znamená zprostředkovat druhému člověku zážitek, že jsme mu porozuměli; že víme, co prožívá. Jak se to dělá? Můžeme se ptát sami sebe: „Co chtěl druhý svými slovy říct? Proč to řekl právě tak, jak to řekl? Jaká informace se za jeho slovy skrývá?“ Například když vám partner řekne, že chce o víkendu pracovat na zahradě, může to znamenat spoustu věcí – např. i to, že se netouží vidět s tchyní. Často lidé nemluví přímo, a nechávají tak na nás, abychom odhalili jejich pravé záměry. Aby bylo jasno: většinou to nedělají se zlým úmyslem – ordinace psychologů jsou plné mužů i žen, kteří se teprve učí porozumět sami sobě a svým pocitům. Dívat se očima druhých V mé knize Sedm poselství nabízím několik dalších otázek, které si můžeme položit při kontaktu s druhými: Co bytost přede mnou cítí? Na co myslí? Jaké má potřeby? S jakým životním příběhem přede mne předstupuje? Jakým způsobem by si přála dostávat lásku? Jak setkání se mnou ovlivní její osud? Tyto otázky rozšiřují naše vnímání – a po čase nám přijdou úplně samozřejmé. Lidé, se kterými komunikujeme, mají v hlavě mnohdy úplně jiný obraz reality, než máme my. Chovejme se k jejich životům a jejich vnímání života s náležitou úctou. Nikdo přitom neříká, že máme být empatičtí za všech okolností – pokud náš syn nešel kvůli písemce do školy, určitě neřekneme: „Ty jsi tak šikovný. Udělal sis doma pěkný den, že?“ Používejme empatii také jako vzácné koření – přesně v těch situacích, kdy tím můžeme někomu pomoci nebo s ním navázat hlubší kontakt. Nejde také o to zavděčit se pokaždé všem, správně užitou empatií si ale můžeme na svou stranu naklonit i davy. Když například předstupujeme před publikum, kterému máme přednášet, vyplatí se uvědomit si, že většině posluchačů se hlavou honí otázky: „Je přednášející jeden z nás? Má to, co říká, pro mě smysl (mohu to prakticky využít)? Mohu přednášejícímu věřit?“ Uvědomování si hlediska druhých nám umožňuje předvídat; chovat se k druhým citlivěji (jak sami chtějí), a tím pádem být oblíbenější. Největší empatie je ta beze slov Empatie znamená pochopit druhého člověka, a pak to také vyjádřit. Druzí lidé – obzvláště v dnešní době – touží po tom, aby jim někdo naslouchal; pochopil je, nabídl jim kus lidského tepla. Proto si nenechávejme to, jak jsme druhým porozuměli, pro sebe. Druzí to rádi uslyší. A nebudou se na nás zlobit, když naše formulace nebude dokonalá. Nejstručnějším možným návodem nechť je co nejjednodušeji (nejlépe jednou větou) vyjádřit, že jsme pochopili, o čem druhý mluví a co cítí – např. „Vidím, že tě to moc mrzí“. Nebo „Jsi na něho pořádně naštvaná.“ Případně: „Jestli jsem ti správně porozuměl, potřebuješ si to ještě rozmyslet.“ V empatii často platí, že méně je více. V lidském životě jsou pak situace – např. když někomu vyjadřujeme podporu nebo soustrast – kdy krátký, pevný stisk ruky a pohled do očí, řekne více, než sebelépe volená slova. A co může být víc, když se na někoho jen podíváme, a aniž bychom cokoliv říkali, cítíme, že nám rozumí…