Zdroj: www.celostnimedicina.cz
Jednou z prvních hub, jíž byly v lidové tradici připisovány protirakovinné účinky, byl hřib smrkový. Traduje se, že obyvatelé podhorské oblasti Šumavy, na české i německé straně, od dávných dob přikládali kousky této houby na kůži ve snaze zbavit se některých nádorů. Americký vědec E. H. Lucas navštívil v r. 1934 malou vesničku na bavorské straně Českého lesa. Zde se od místních dřevorubců dozvěděl, že pravidelně jedí hřib smrkový jako prevenci proti výskytu nádorů. O dost později (1948) použil sušené hřiby smrkové pro přípravu vodných extraktů, které úspěšně otestoval na myších proti sarkomu 180. V r. 1957 se spolupracovníky popsal účinnou látku jako polypeptid obsahující minimálně 9 aminokyselin. Protože tento hřib, podobně jako velké množství mykorizních hub, rostl v čisté kultuře velice pomalu a navíc při umělé kultivaci se aktivní protirakovinné látky netvořily, obrátil se dr. Lukas k jiné houbě, které folklor rovněž přisuzoval protirakovinné účinky. Touto houbou byl vatovec obrovský (Langermannia gigantea), známý také pod jménem pýchavka obrovská (Calvatia gigantea). Lidová tradice přisuzovala sporám z mladých plodnic této houby léčivé účinky na kožní nádory. Ve středověku i novověku byly spory, kterých se uvnitř této velké pýchavky tvoří ohromné množství, používány jako zásyp pro hojení ran i starých vředů. Houba byla též používána v homeopatii pro zastavení krvácení. V letech 1954-1958 prováděl Lukas s dosti velkým štábem spolupracovníků rozsáhlý výzkum, který vycházel sice z lidové tradice, ale byl čistě vědecky koncipován. Kromě vatovce obrovského byly zkoušeny i další příbuzné břichatky, např. pýchavka číšovitá (Calvatia cyathiformis) a pýchavka lebkovitá (C. craniiformis). Pro zjištění variability koncentrace účinné látky v plodnicích vatovce obrovského a pro získání dostatku účinné látky byly plodnice sbírány na různých lokalitách Spojených států a v ohromném množství (z asi 700 kg plodnic bylo získáno necelých 500 g účinné látky). Účinnou látku (mukoprotein) nazvali calvacin a provedli s ní rozsáhlé testy účinnosti na rozmanité typy nádorů calvacin inhiboval 13. Paralelně běžely testy toxicity. S cílem získat calvacin metodou hloubkové kultury byla vypracována technologie kultivace v bioreaktorech od 14litrových laboratorních fermentorů až do poloprovozních podmínek v 600litrových tancích. Samozřejmě byly podrobně studovány kultivační podmínky – optimalizace složení živného media a fyzikální faktory ovlivňující produkci. Po počátečních nesnázích s klíčením, resp. neklíčením bazidiospor se nakonec podařilo připravit dikaryotické kultury s vyšší produkcí účinné látky. Všechno vypadalo nadějně, až na testy toxicity. Ukázalo se, že calvacin je látka značně toxická vyvolávající silné alergické reakce u laboratorních zvířat. Tak skončil jeden nadějný projekt. V 60. letech, především v amerických farmaceutických laboratořích, ještě probíhalo do různé míry utajované testování mnoha tisíc kultur bazidiomycetů na protinádorovou aktivitu, zejména proti různým typům nádorů u hlodavců (sarkomu 180, adenokarcinomu 755 a leukemii L-1210). Protože tento výzkum byl značně finančně podporován, šíře pokusů byla impozantní (každá kultura byla pěstována a zkoušena na několika desítkách typů živných medií), ale bez zřejmých pozitivních výsledků, i když protinádorová aktivita byla detekována asi u 50 druhů, převážně dřevokazných druhů bazidiomycetů. Čága je název pro tmavohnědé tvrdé nádory na bříze, což jsou plodnice imperfektního stadia dřevokazné houby rezavce šikmého (Inonotus obliquus). V době, kdy strom začne odumírat, houba vytváří pod kůrou plodnice perfektního stadia, které pronikají ven trhlinami. Rourky, které obsahují bazidiospory, jsou šikmo odchýlené od osy větve a mají narezlou barvu – odtud jméno rezavec šikmý. V odborné literatuře se píše, že nejstarší zprávy o této houbě sahají do 16. a 17. století, kdy byla houba údajně používána jako lék proti rakovinovým nádorům. Jsou zmiňovány případy léčení chorob zažívacího ústrojí (zánětu žaludku, žaludečních vředů, rektálních nádorů) a kožních nádorů u nemocných po celém Rusku (včetně Uralu a Sibiře), i v Polsku a pobaltských zemích. Ukázka z knihy Houby jako lék.
Jednou z prvních hub, jíž byly v lidové tradici připisovány protirakovinné účinky, byl hřib smrkový. Traduje se, že obyvatelé podhorské oblasti Šumavy, na české i německé straně, od dávných dob přikládali kousky této houby na kůži ve snaze zbavit se některých nádorů. Americký vědec E. H. Lucas navštívil v r. 1934 malou vesničku na bavorské straně Českého lesa. Zde se od místních dřevorubců dozvěděl, že pravidelně jedí hřib smrkový jako prevenci proti výskytu nádorů. O dost později (1948) použil sušené hřiby smrkové pro přípravu vodných extraktů, které úspěšně otestoval na myších proti sarkomu 180. V r. 1957 se spolupracovníky popsal účinnou látku jako polypeptid obsahující minimálně 9 aminokyselin. Protože tento hřib, podobně jako velké množství mykorizních hub, rostl v čisté kultuře velice pomalu a navíc při umělé kultivaci se aktivní protirakovinné látky netvořily, obrátil se dr. Lukas k jiné houbě, které folklor rovněž přisuzoval protirakovinné účinky. Touto houbou byl vatovec obrovský (Langermannia gigantea), známý také pod jménem pýchavka obrovská (Calvatia gigantea). Lidová tradice přisuzovala sporám z mladých plodnic této houby léčivé účinky na kožní nádory. Ve středověku i novověku byly spory, kterých se uvnitř této velké pýchavky tvoří ohromné množství, používány jako zásyp pro hojení ran i starých vředů. Houba byla též používána v homeopatii pro zastavení krvácení. V letech 1954-1958 prováděl Lukas s dosti velkým štábem spolupracovníků rozsáhlý výzkum, který vycházel sice z lidové tradice, ale byl čistě vědecky koncipován. Kromě vatovce obrovského byly zkoušeny i další příbuzné břichatky, např. pýchavka číšovitá (Calvatia cyathiformis) a pýchavka lebkovitá (C. craniiformis). Pro zjištění variability koncentrace účinné látky v plodnicích vatovce obrovského a pro získání dostatku účinné látky byly plodnice sbírány na různých lokalitách Spojených států a v ohromném množství (z asi 700 kg plodnic bylo získáno necelých 500 g účinné látky). Účinnou látku (mukoprotein) nazvali calvacin a provedli s ní rozsáhlé testy účinnosti na rozmanité typy nádorů calvacin inhiboval 13. Paralelně běžely testy toxicity. S cílem získat calvacin metodou hloubkové kultury byla vypracována technologie kultivace v bioreaktorech od 14litrových laboratorních fermentorů až do poloprovozních podmínek v 600litrových tancích. Samozřejmě byly podrobně studovány kultivační podmínky – optimalizace složení živného media a fyzikální faktory ovlivňující produkci. Po počátečních nesnázích s klíčením, resp. neklíčením bazidiospor se nakonec podařilo připravit dikaryotické kultury s vyšší produkcí účinné látky. Všechno vypadalo nadějně, až na testy toxicity. Ukázalo se, že calvacin je látka značně toxická vyvolávající silné alergické reakce u laboratorních zvířat. Tak skončil jeden nadějný projekt. V 60. letech, především v amerických farmaceutických laboratořích, ještě probíhalo do různé míry utajované testování mnoha tisíc kultur bazidiomycetů na protinádorovou aktivitu, zejména proti různým typům nádorů u hlodavců (sarkomu 180, adenokarcinomu 755 a leukemii L-1210). Protože tento výzkum byl značně finančně podporován, šíře pokusů byla impozantní (každá kultura byla pěstována a zkoušena na několika desítkách typů živných medií), ale bez zřejmých pozitivních výsledků, i když protinádorová aktivita byla detekována asi u 50 druhů, převážně dřevokazných druhů bazidiomycetů. Čága je název pro tmavohnědé tvrdé nádory na bříze, což jsou plodnice imperfektního stadia dřevokazné houby rezavce šikmého (Inonotus obliquus). V době, kdy strom začne odumírat, houba vytváří pod kůrou plodnice perfektního stadia, které pronikají ven trhlinami. Rourky, které obsahují bazidiospory, jsou šikmo odchýlené od osy větve a mají narezlou barvu – odtud jméno rezavec šikmý. V odborné literatuře se píše, že nejstarší zprávy o této houbě sahají do 16. a 17. století, kdy byla houba údajně používána jako lék proti rakovinovým nádorům. Jsou zmiňovány případy léčení chorob zažívacího ústrojí (zánětu žaludku, žaludečních vředů, rektálních nádorů) a kožních nádorů u nemocných po celém Rusku (včetně Uralu a Sibiře), i v Polsku a pobaltských zemích. Ukázka z knihy Houby jako lék.