Zdroj: www.celostnimedicina.cz
Léčení vůněmi je velmi stará metoda, využívaná už v lékařství starých Egypťanů, Řeků, Římanů i Číňanů. Nahlédněte spolu se mnou do historie vůně. Květy člověka odedávna okouzlovaly svou krásou a vůní. V dávných dobách se vůně považovala za řeč bohů. Umění přípravy vonných směsí bylo vysoce ceněno již ve starém Řecku. Knihu o vůních a jejich přípravě napsal již ve 4. stol. př. n. l. řecký učenec Theofrastos – žák Aristotelův. Řekové měli vůně ve velké oblibě. Věnovali značnou pozornost hygieně a péči o tělo a k tomu využívali vonných látek. Pro každou část těla vybírali jinou směs – například vlasy a řasy voněly po majoránce, paže po mátě, brada a hruď po fialkách, šíje a kolena po mateřídoušce, nohy po pomerančích apod. Vůně zdobila jejich oděv, postel i koupel. Řím byl mnohem skromnější než Řecko. Římané přejímali mnohé zvyky a tradice z řeckého způsobu života, a tak začali používat i vonné přípravky. Dováželi vzácné oleje a esence z celého světa, a dokonce jimi i plýtvali. Každému římskému bohu či bohyni byla zasvěcena jiná vůně – například Venuši ambra, Merkurovi skořice, Jupiterovi kasie a benzoe atd. Vůně se staly módní záležitostí a svého vrcholu dosáhly v dobách císařství, zvláště za císařů Caliguly a Nerona. Po pádu Římské říše ustoupily vůně do pozadí a jejich renesance začala až za vlády Ludvíka XIV. Tehdy však vůně spíše zakrývaly nedostatky a špatnou péči o tělo. Arabský filozof, lékař, alchymista a vezír na perském dvoře Ibn Síná – známý pod jménem Avicena – byl jednou z nejvzdělanějších a nejznámějších osobností na přelomu 9. a 10. století. Zkoumal mimo jiné i léčivé účinky rostlin a připravoval z nich také extrakty a vonné esence. Nejvzácnější v té době byla růžová voda. Růže patřila k nejoblíbenějším květinám, protože je symbolem harmonie a dokonalosti. V orientálních zemích byly zase po staletí oblíbeny těžké a sladké vůně, jejichž základem byl mošus, santal apod. Tato tradice se zachovala až dosud. Péče o pěkný vzhled byla povinností každého z vyšších kruhů. Také staří Číňané se zajímali o vůně, o jejich využití v léčení a ve voňavkářském průmyslu. Většina vonných surovin se do Číny dovážela – např. santalové dřevo, mošus, ambra, jasmínový olej a jiná vzácná koření. Rozkvět vůní a zájem o ně nastal především v době taoismu. Využívaly se i některé rostliny mající halucinogenní účinky – např. konopí. Součástí náboženských a meditačních obřadů se stalo spalování vonných tyčinek a využívaly se tzv. kouřové hodiny. Z tohoto období pochází také Japonci, kteří však měli své zvláštnosti. Jednou z nich byla malá zdobená skříňka na vonné esence, parfémy, líčidla či léky, tzv. inro, kterou připevňovali ke svému kimonu. Vůně se stala nezbytnou součástí života a byla spojována se ženou, protože ženy chtěly být vždy krásné a přitažlivé. Byl pro ně proto vytvořen i parfém. Umožňoval jim zahalit se do tajemné vůně květů a jiných vonných látek, které jim pomáhaly šířit kouzlo osobnosti. Ukázka z knihy Knihovnička Meduňky – Tajemno kolem nás.
Léčení vůněmi je velmi stará metoda, využívaná už v lékařství starých Egypťanů, Řeků, Římanů i Číňanů. Nahlédněte spolu se mnou do historie vůně. Květy člověka odedávna okouzlovaly svou krásou a vůní. V dávných dobách se vůně považovala za řeč bohů. Umění přípravy vonných směsí bylo vysoce ceněno již ve starém Řecku. Knihu o vůních a jejich přípravě napsal již ve 4. stol. př. n. l. řecký učenec Theofrastos – žák Aristotelův. Řekové měli vůně ve velké oblibě. Věnovali značnou pozornost hygieně a péči o tělo a k tomu využívali vonných látek. Pro každou část těla vybírali jinou směs – například vlasy a řasy voněly po majoránce, paže po mátě, brada a hruď po fialkách, šíje a kolena po mateřídoušce, nohy po pomerančích apod. Vůně zdobila jejich oděv, postel i koupel. Řím byl mnohem skromnější než Řecko. Římané přejímali mnohé zvyky a tradice z řeckého způsobu života, a tak začali používat i vonné přípravky. Dováželi vzácné oleje a esence z celého světa, a dokonce jimi i plýtvali. Každému římskému bohu či bohyni byla zasvěcena jiná vůně – například Venuši ambra, Merkurovi skořice, Jupiterovi kasie a benzoe atd. Vůně se staly módní záležitostí a svého vrcholu dosáhly v dobách císařství, zvláště za císařů Caliguly a Nerona. Po pádu Římské říše ustoupily vůně do pozadí a jejich renesance začala až za vlády Ludvíka XIV. Tehdy však vůně spíše zakrývaly nedostatky a špatnou péči o tělo. Arabský filozof, lékař, alchymista a vezír na perském dvoře Ibn Síná – známý pod jménem Avicena – byl jednou z nejvzdělanějších a nejznámějších osobností na přelomu 9. a 10. století. Zkoumal mimo jiné i léčivé účinky rostlin a připravoval z nich také extrakty a vonné esence. Nejvzácnější v té době byla růžová voda. Růže patřila k nejoblíbenějším květinám, protože je symbolem harmonie a dokonalosti. V orientálních zemích byly zase po staletí oblíbeny těžké a sladké vůně, jejichž základem byl mošus, santal apod. Tato tradice se zachovala až dosud. Péče o pěkný vzhled byla povinností každého z vyšších kruhů. Také staří Číňané se zajímali o vůně, o jejich využití v léčení a ve voňavkářském průmyslu. Většina vonných surovin se do Číny dovážela – např. santalové dřevo, mošus, ambra, jasmínový olej a jiná vzácná koření. Rozkvět vůní a zájem o ně nastal především v době taoismu. Využívaly se i některé rostliny mající halucinogenní účinky – např. konopí. Součástí náboženských a meditačních obřadů se stalo spalování vonných tyčinek a využívaly se tzv. kouřové hodiny. Z tohoto období pochází také Japonci, kteří však měli své zvláštnosti. Jednou z nich byla malá zdobená skříňka na vonné esence, parfémy, líčidla či léky, tzv. inro, kterou připevňovali ke svému kimonu. Vůně se stala nezbytnou součástí života a byla spojována se ženou, protože ženy chtěly být vždy krásné a přitažlivé. Byl pro ně proto vytvořen i parfém. Umožňoval jim zahalit se do tajemné vůně květů a jiných vonných látek, které jim pomáhaly šířit kouzlo osobnosti. Ukázka z knihy Knihovnička Meduňky – Tajemno kolem nás.