Zdroj: www.celostnimedicina.cz
Panebože, cítím se neuvěřitelně! Jsem tak volná a lehká! Jak to, že už necítím v těle žádnou bolest? Kam se všechna poděla? Proč to vypadá, jako by se moje okolí ode mě vzdalovalo? Ale já se nebojím! Jak to, že se nebojím? Kam zmizel všechen můj strach? Vždyť já už ten strach nemůžu ani najít! To jsou některé z myšlenek, které mě napadaly, když se mnou spěchali do nemocnice. Svět kolem mě začal vypadat snově a já cítila, jak mě opouští vědomí a já sklouzávám hlouběji a hlouběji do kómatu. Orgány mi začaly vypovídat službu, podlehla jsem rakovině, která mi poslední čtyři roky pustošila – požírala – tělo. Bylo druhého února 2006. To datum se mi navždy vrylo do paměti jako den, kdy jsem „zemřela“. Ačkoli jsem byla v bezvědomí, zřetelně jsem si uvědomovala všechno, co se kolem mě děje, včetně pocitu naléhavosti a obrovského rozčilení příbuzných, kteří mě rychle odváželi do nemocnice. Když jsme dorazili a lékařka na onkologii mě uviděla, ve tváři se jí objevilo zděšení. „Srdce vaší ženy sice pořád ještě bije“, řekla mému manželovi Dannymu, „ale ona už tu ve skutečnosti není. Už ji nemůžeme zachránit. Je pozdě.“ O kom to ta doktorka mluví?, divila jsem se. Nikdy v životě jsem se necítila líp! A proč máma a Danny vypadají tak vyděšeně? Mami, prosím tě, neplač. Co se stalo? Pláčeš kvůli mně? Neplač! Já jsem v pořádku, opravdu, maminko, je mi dobře! Myslela jsem, že to říkám nahlas, ale nic ze mě nevycházelo. Neměla jsem žádný hlas. Chtěla jsem mámu obejmout, utěšit ji a ujistit ji, že jsem v pořádku, a nemohla jsem pochopit, proč mi to nejde. Proč mé fyzické tělo nespolupracuje? Proč tady jen ležím, bezvládně a bez života, když jediné, co chci, je obejmout maminku a milovaného muže a ubezpečit je, že je mi dobře a už mě nic nebolí? Podívej. Danny, můžu se pohybovat bez vozíku. To je úžasný pocit! A už nejsem připojená na kyslíkovou bombu. Dýchání už není tak strašně namáhavé a léze na kůži mi zmizely! Už nemokvají a nebolí. Po čtyřech letech agonie jsem konečně uzdravená! „Prosím, musí přece existovat ještě něco, co můžete udělat,“ naléhali Danny a moje maminka úpěnlivě. „Je to jen otázka hodin,“ odporovala lékařka. „Proč ji k nám váš lékař neposlal dřív? Orgány už jí selhávají, proto upadla do kómatu. Nevydrží do rána. Žádáte po nás nemožné. Ať bychom jí teď dali cokoli, všechno by bylo pro její tělo toxické a smrtelné, protože jí nefungují orgány.“ „To je sice možné,“ trval na svém Danny, „ale já to nevzdám!“ Ležela jsem tam, manžel svíral mou bezvládnou ruku a já jsem v jeho hlase cítila směs sklíčenosti a bezmoci. Víc než co jiného jsem mu chtěla ulevit v jeho utrpení. Chtěla jsem, aby věděl, jak báječně se cítím, ale nebyla jsem schopna mu to sdělit. Ukázka z knihy Musela jsem zemřít.
Panebože, cítím se neuvěřitelně! Jsem tak volná a lehká! Jak to, že už necítím v těle žádnou bolest? Kam se všechna poděla? Proč to vypadá, jako by se moje okolí ode mě vzdalovalo? Ale já se nebojím! Jak to, že se nebojím? Kam zmizel všechen můj strach? Vždyť já už ten strach nemůžu ani najít! To jsou některé z myšlenek, které mě napadaly, když se mnou spěchali do nemocnice. Svět kolem mě začal vypadat snově a já cítila, jak mě opouští vědomí a já sklouzávám hlouběji a hlouběji do kómatu. Orgány mi začaly vypovídat službu, podlehla jsem rakovině, která mi poslední čtyři roky pustošila – požírala – tělo. Bylo druhého února 2006. To datum se mi navždy vrylo do paměti jako den, kdy jsem „zemřela“. Ačkoli jsem byla v bezvědomí, zřetelně jsem si uvědomovala všechno, co se kolem mě děje, včetně pocitu naléhavosti a obrovského rozčilení příbuzných, kteří mě rychle odváželi do nemocnice. Když jsme dorazili a lékařka na onkologii mě uviděla, ve tváři se jí objevilo zděšení. „Srdce vaší ženy sice pořád ještě bije“, řekla mému manželovi Dannymu, „ale ona už tu ve skutečnosti není. Už ji nemůžeme zachránit. Je pozdě.“ O kom to ta doktorka mluví?, divila jsem se. Nikdy v životě jsem se necítila líp! A proč máma a Danny vypadají tak vyděšeně? Mami, prosím tě, neplač. Co se stalo? Pláčeš kvůli mně? Neplač! Já jsem v pořádku, opravdu, maminko, je mi dobře! Myslela jsem, že to říkám nahlas, ale nic ze mě nevycházelo. Neměla jsem žádný hlas. Chtěla jsem mámu obejmout, utěšit ji a ujistit ji, že jsem v pořádku, a nemohla jsem pochopit, proč mi to nejde. Proč mé fyzické tělo nespolupracuje? Proč tady jen ležím, bezvládně a bez života, když jediné, co chci, je obejmout maminku a milovaného muže a ubezpečit je, že je mi dobře a už mě nic nebolí? Podívej. Danny, můžu se pohybovat bez vozíku. To je úžasný pocit! A už nejsem připojená na kyslíkovou bombu. Dýchání už není tak strašně namáhavé a léze na kůži mi zmizely! Už nemokvají a nebolí. Po čtyřech letech agonie jsem konečně uzdravená! „Prosím, musí přece existovat ještě něco, co můžete udělat,“ naléhali Danny a moje maminka úpěnlivě. „Je to jen otázka hodin,“ odporovala lékařka. „Proč ji k nám váš lékař neposlal dřív? Orgány už jí selhávají, proto upadla do kómatu. Nevydrží do rána. Žádáte po nás nemožné. Ať bychom jí teď dali cokoli, všechno by bylo pro její tělo toxické a smrtelné, protože jí nefungují orgány.“ „To je sice možné,“ trval na svém Danny, „ale já to nevzdám!“ Ležela jsem tam, manžel svíral mou bezvládnou ruku a já jsem v jeho hlase cítila směs sklíčenosti a bezmoci. Víc než co jiného jsem mu chtěla ulevit v jeho utrpení. Chtěla jsem, aby věděl, jak báječně se cítím, ale nebyla jsem schopna mu to sdělit. Ukázka z knihy Musela jsem zemřít.