Zdroj: www.celostnimedicina.cz
Bolest ze ztráty milovaného člověka je to největší možné utrpení a trýzeň. Žádný článek na světě tu bolest nemůže smýt. Je naprosto v pořádku truchlit a smrt oplakat. Nejraději bych místo slov zprostředkoval trpícím, aby je někdo blízký obejmul a byl jim nablízku. A právě to je odpověď pro ty, kdo stojí na opačné straně – řada lidí si je totiž velmi nejistá a neví, jak se správně chovat k člověku, který právě prožívá zármutek. Vzpomínám si na slova jedné ženy, která více než půl roku oplakávala svého tatínka a byla ve velkých depresích: „Kolikrát jsem nebyla schopna s lidmi kolem komunikovat. Ale vnímala jsem, když tu pro mě někdo byl. Když mi dal najevo, že je tu pro mě a že se na něj kdykoliv mohu obrátit.“ Pouhá naše účast, přítomnost, objetí může být někdy mnohem víc nic neříkající slova. Dovolte si plakat Slzy očišťují. Vyplakat se je zdravé. Potřebné. A hlavně lidské. Pokud totiž svou bolest dostatečně neodžijete, usadí se v těle. Projeví se bolestí hlavy nebo u vás může propuknout například nespavost či deprese. V knize Život smrtí nekončí upozorňuje Theresa Cheungová i na to, že dokud cítíme vztek či máme pocity viny, tak je také téměř vyloučeno, aby nám zesnulý mohl dát z „druhé strany“ jakoukoliv utěšující „zprávu“. Jinými slovy: určitá „jizva“ v nás zřejmě zůstane stále, ale pro konečné vyrovnání se a smíření se smrtí je potřeba projít si nejprve vší bolestí a nic nepotlačovat (a v žádném případě neutápět svůj žal v alkoholu!!) Vyrovnat se se smrtí trvá každému různě dlouho Podle Elisabeth Kübler-Rossové existuje pět fází zármutku, kterými postupně procházíme. Je normální, když u nás nejprve dojde k popření celé bolestné události, a potom následuje vztek, smlouvání, deprese a přijetí. Učebnicové poučky však v reálném životě mnohdy neplatí. Nebo spíše, zkušenost ukazuje, že každý člověk prochází stádii zármutku různým způsobem a různě dlouho. „Musíte dát sami sobě dost času, protože truchlení nelze uspěchat,“ píše T. Cheungová. Jak byste si přáli, aby se okolí chovalo po vaší smrti? Říkali jsme, že jakýkoliv smutek je nutné a dobré prožít. Jsou však mezi námi i lidé, kteří dosáhli jistého uvědomění, a cítit nadměrný smutek by jim nedávalo příliš smysl (o tom, že smrt je ve skutečnosti milosrdná a krásná bude příští článek). Například Pavel Prantl, kterého možná znáte jako hosta z jednoho dílu pořadu Duše K, měl tu čest doprovázet – ať už v roli policisty, hasiče, záchranáře či pečovatele – spoustu lidí při jejich odchodu z tohoto světa. Na otázku, co by poradil člověku, který se chce vyrovnat s úmrtím někoho blízkého, Prantl odpovídá: „Poradil bych, aby si představil svou vlastní smrt. Určitě by nechtěl, aby jeho okolí bylo přehnaně nešťastné a truchlilo.“ „Proč jsou všichni tak smutní?“ zeptala se nečekaně tříletá Jitka, dcera mých velmi dobrých přátel, v den, kdy jí umřel děda a všichni příbuzní okolo ní plakali. Nebyl jsem očitým svědkem této události, ale prý měla bezprostřední slova té dívky na přítomné velký vliv – prý celé dění povznesla na vyšší úroveň. Tříletá Jitka totiž vyjádřila podstatu: Že smrt je přirozená a sama o sobě v žádném případě špatná. Ale o tom více příště :-)
Bolest ze ztráty milovaného člověka je to největší možné utrpení a trýzeň. Žádný článek na světě tu bolest nemůže smýt. Je naprosto v pořádku truchlit a smrt oplakat. Nejraději bych místo slov zprostředkoval trpícím, aby je někdo blízký obejmul a byl jim nablízku. A právě to je odpověď pro ty, kdo stojí na opačné straně – řada lidí si je totiž velmi nejistá a neví, jak se správně chovat k člověku, který právě prožívá zármutek. Vzpomínám si na slova jedné ženy, která více než půl roku oplakávala svého tatínka a byla ve velkých depresích: „Kolikrát jsem nebyla schopna s lidmi kolem komunikovat. Ale vnímala jsem, když tu pro mě někdo byl. Když mi dal najevo, že je tu pro mě a že se na něj kdykoliv mohu obrátit.“ Pouhá naše účast, přítomnost, objetí může být někdy mnohem víc nic neříkající slova. Dovolte si plakat Slzy očišťují. Vyplakat se je zdravé. Potřebné. A hlavně lidské. Pokud totiž svou bolest dostatečně neodžijete, usadí se v těle. Projeví se bolestí hlavy nebo u vás může propuknout například nespavost či deprese. V knize Život smrtí nekončí upozorňuje Theresa Cheungová i na to, že dokud cítíme vztek či máme pocity viny, tak je také téměř vyloučeno, aby nám zesnulý mohl dát z „druhé strany“ jakoukoliv utěšující „zprávu“. Jinými slovy: určitá „jizva“ v nás zřejmě zůstane stále, ale pro konečné vyrovnání se a smíření se smrtí je potřeba projít si nejprve vší bolestí a nic nepotlačovat (a v žádném případě neutápět svůj žal v alkoholu!!) Vyrovnat se se smrtí trvá každému různě dlouho Podle Elisabeth Kübler-Rossové existuje pět fází zármutku, kterými postupně procházíme. Je normální, když u nás nejprve dojde k popření celé bolestné události, a potom následuje vztek, smlouvání, deprese a přijetí. Učebnicové poučky však v reálném životě mnohdy neplatí. Nebo spíše, zkušenost ukazuje, že každý člověk prochází stádii zármutku různým způsobem a různě dlouho. „Musíte dát sami sobě dost času, protože truchlení nelze uspěchat,“ píše T. Cheungová. Jak byste si přáli, aby se okolí chovalo po vaší smrti? Říkali jsme, že jakýkoliv smutek je nutné a dobré prožít. Jsou však mezi námi i lidé, kteří dosáhli jistého uvědomění, a cítit nadměrný smutek by jim nedávalo příliš smysl (o tom, že smrt je ve skutečnosti milosrdná a krásná bude příští článek). Například Pavel Prantl, kterého možná znáte jako hosta z jednoho dílu pořadu Duše K, měl tu čest doprovázet – ať už v roli policisty, hasiče, záchranáře či pečovatele – spoustu lidí při jejich odchodu z tohoto světa. Na otázku, co by poradil člověku, který se chce vyrovnat s úmrtím někoho blízkého, Prantl odpovídá: „Poradil bych, aby si představil svou vlastní smrt. Určitě by nechtěl, aby jeho okolí bylo přehnaně nešťastné a truchlilo.“ „Proč jsou všichni tak smutní?“ zeptala se nečekaně tříletá Jitka, dcera mých velmi dobrých přátel, v den, kdy jí umřel děda a všichni příbuzní okolo ní plakali. Nebyl jsem očitým svědkem této události, ale prý měla bezprostřední slova té dívky na přítomné velký vliv – prý celé dění povznesla na vyšší úroveň. Tříletá Jitka totiž vyjádřila podstatu: Že smrt je přirozená a sama o sobě v žádném případě špatná. Ale o tom více příště :-)