Zdroj: www.celostnimedicina.cz
Stále vzpomínám na svá raná léta lékařské kariéry, kdy jsem dětem trpícím bolestivými příznaky bakteriální meningitidy podával nitrožilně penicilín, a pak sledoval zázračné změny projevující se hodinu od hodiny. Děti, které byly na pokraji smrti, nabyly vědomí a začaly reagovat na stimulaci během několika hodin. Za pár dní byly ty samé děti na nohách a skoro připravené jít domů. Pacienti s lobární (lalokovou) pneumonií také trpěly velkými bolestmi. Upadali do krize s vysokými horečkami, silným kašlem, lapáním po dechu, třesy, zimnicí a obrovskými bolestmi na hrudi. Někteří se uzdravili, ale mnoho z nich zemřelo. Když nastoupil penicilín, pacienti se již do krizí nedostávali. Místo toho horečky, kašel a jiné příznaky ustoupily během několika dní. Lidé, kteří by dříve nikdy neopustili nemocnici živí, balili své věci a odcházeli domů. Spolu s dalšími lékaři jsme cítili, že jsme svědky zázraku, a hlavně, že ho sami děláme. Dnes jsou věci zcela jiné. Meningitida a lobární pneumonie nejsou časté, a i když se lékaři setkají s takovým život ohrožujícím stavem, je léčba tak rutinní, že je z velké části prováděna zdravotní sestrou či zdravotnickým technikem. Zatímco fascinace zázrakem přetrvává, léky, které byly kdysi extrémně cenné, jsou nyní extrémně nebezpečné. Mnozí lékaři předepisují penicilín i v případě tak nevinného stavu, jakým je běžná rýma. Protože penicilín působí téměř výhradně proti bakteriálním infekcím, je u virových onemocnění, jakým jsou rýma a chřipka, naprosto bez užitku. Penicilín ani jiná antibiotika nezkracují dobu nemoci, nepředcházejí komplikacím, ani nesnižují množství patogenních organizmů v nose a krku. Nepřináší naprosto žádný užitek. Co ale mohou způsobit, jsou reakce počínaje kožní vyrážkou, zvracením a průjmem, horečkou a anafylaktickým šokem konče. Pokud máte štěstí, budete pouze jedním ze sedmi až osmi procent pacientů, kteří dostanou vyrážku, ačkoliv daleko vyšší procento pacientů s mononukleózou trpělo vyrážkou, když užívali ampicilin. U pěti procent těch, kteří štěstí neměli, se projevila závažná reakce na penicilin. A není to pěkný obrázek pacienta v anafylaktickém šoku. Kardiovaskulární selhání, vlhká kůže, pocení, bezvědomí, výrazný pokles krevního tlaku, poruchy srdečního rytmu. Naprosto děsivě to připomíná obrázek samotného onemocnění, pro které byl původně penicilín určen, aby léčil. Ani náhodou není penicilín jediným neřádem. Chloramfenicol je lék účinný u některých druhů meningitidy způsobených Haemophillus influenza bacillus, stejně jako u onemocnění způsobených tyfoidy a podobnými bakteriemi. V těchto situacích je často jediné antibiotikum, které zabere. Chloramfenicol má však také, ne úplně vzácné, fatální nežádoucí účinky, kdy ovlivňuje krvetvorbu v kostní dřeni. Pokud je pacientův život v ohrožení, je to přijatelné riziko. Stojí za to ale riskovat potlačení funkce kostní dřeně, které vyžaduje opakované transfuze a další léčbu s naprosto nejistým výsledkem, když dítě netrápí nic jiného než virová bolest v krku? Stojí za to takové nebezpečí Chloramfenicolu, který u virových onemocnění stejně nepřinese zlepšení? Samozřejmě, že nestojí. Přesto ho lékaři na bolení v krku předepisují. Tetracyklin se stal velmi oblíbeným lékem v ambulancích a ordinacích praktických lékařů, stal se známým jako antibiotikum lékařových domácích návštěv u pacientů. Kvůli své účinnosti proti široké škále organizmů a kvůli nežádoucím účinkům, nepovažovaným za nebezpečné, byl často předepisován jak dětem, tak ostatním věkovým skupinám. Existuje ale slušný seznam vedlejších účinků, kvůli kterým by si ho informovaný pacient asi nevybral, zejména pokud je předepsaný pro onemocnění, pro které stejně není určen. Nejhrozivější nežádoucí účinek tetracyklinu je jeho ukládání v kostech a zubech. Zatímco nikdo vlastně neví, co způsobují jeho usazeniny v kostech, sta tisíce, možná miliony rodičů a dětí ví, že na zubech zanechává trvalé žlutozelené skvrny. Přestože cítíte, že je to příliš vysoká cena za nejistý účinek na příznaky běžné rýmy, mnoho lékařů si to nemyslí. Současnou racionalizací používání léku v takových situacích je podezření, že dítě, které vypadá, jako by mělo rýmu, může mít ve skutečnosti infekci mykoplazmaty. Drtivá většina dětí s běžnou rýmou nemá absolutně známky žádné takové infekce. Americká FDA se konečně roku 1970 probudila a reagovala na nadměrné používání tetracyklinu tím, že požadovala umístění upozornění na všechna balení léku: „Užívání léků tetracyklinové skupiny během vývoje zubů (druhé poloviny těhotenství, kojenecké a batolecí období a dětství do osmi let věku) může způsobit jejich trvalé žlutozelené zabarvení. Tento nežádoucí účinek se častěji vyskytuje při dlouhodobém užívání, ale byly pozorovány i jeho případy po krátkodobém užívání. Byly také zaznamenány případy malformace zubní skloviny. Proto by tetracyklin neměl být používán u těchto věkových skupin, vyjma případů, kdy jiné léky nejsou účinné nebo jsou kontraindikované.“ Zda bylo toto varování prospěšné, je těžké říct, protože lékaři jen výjimečně čtou příbalové letáky léků. A i kdyby četli, upozornění je stejně většinou neodradí od předepsání léku tak, jak sami chtějí. Zejména, pokud upozornění na letáku naprosto jasně neříká, že léky jako tento způsobují nežádoucí účinky, díky kterým je využití opodstatněné pouze v kritických situacích. Ukázka z knihy Nevěř doktorům!
Stále vzpomínám na svá raná léta lékařské kariéry, kdy jsem dětem trpícím bolestivými příznaky bakteriální meningitidy podával nitrožilně penicilín, a pak sledoval zázračné změny projevující se hodinu od hodiny. Děti, které byly na pokraji smrti, nabyly vědomí a začaly reagovat na stimulaci během několika hodin. Za pár dní byly ty samé děti na nohách a skoro připravené jít domů. Pacienti s lobární (lalokovou) pneumonií také trpěly velkými bolestmi. Upadali do krize s vysokými horečkami, silným kašlem, lapáním po dechu, třesy, zimnicí a obrovskými bolestmi na hrudi. Někteří se uzdravili, ale mnoho z nich zemřelo. Když nastoupil penicilín, pacienti se již do krizí nedostávali. Místo toho horečky, kašel a jiné příznaky ustoupily během několika dní. Lidé, kteří by dříve nikdy neopustili nemocnici živí, balili své věci a odcházeli domů. Spolu s dalšími lékaři jsme cítili, že jsme svědky zázraku, a hlavně, že ho sami děláme. Dnes jsou věci zcela jiné. Meningitida a lobární pneumonie nejsou časté, a i když se lékaři setkají s takovým život ohrožujícím stavem, je léčba tak rutinní, že je z velké části prováděna zdravotní sestrou či zdravotnickým technikem. Zatímco fascinace zázrakem přetrvává, léky, které byly kdysi extrémně cenné, jsou nyní extrémně nebezpečné. Mnozí lékaři předepisují penicilín i v případě tak nevinného stavu, jakým je běžná rýma. Protože penicilín působí téměř výhradně proti bakteriálním infekcím, je u virových onemocnění, jakým jsou rýma a chřipka, naprosto bez užitku. Penicilín ani jiná antibiotika nezkracují dobu nemoci, nepředcházejí komplikacím, ani nesnižují množství patogenních organizmů v nose a krku. Nepřináší naprosto žádný užitek. Co ale mohou způsobit, jsou reakce počínaje kožní vyrážkou, zvracením a průjmem, horečkou a anafylaktickým šokem konče. Pokud máte štěstí, budete pouze jedním ze sedmi až osmi procent pacientů, kteří dostanou vyrážku, ačkoliv daleko vyšší procento pacientů s mononukleózou trpělo vyrážkou, když užívali ampicilin. U pěti procent těch, kteří štěstí neměli, se projevila závažná reakce na penicilin. A není to pěkný obrázek pacienta v anafylaktickém šoku. Kardiovaskulární selhání, vlhká kůže, pocení, bezvědomí, výrazný pokles krevního tlaku, poruchy srdečního rytmu. Naprosto děsivě to připomíná obrázek samotného onemocnění, pro které byl původně penicilín určen, aby léčil. Ani náhodou není penicilín jediným neřádem. Chloramfenicol je lék účinný u některých druhů meningitidy způsobených Haemophillus influenza bacillus, stejně jako u onemocnění způsobených tyfoidy a podobnými bakteriemi. V těchto situacích je často jediné antibiotikum, které zabere. Chloramfenicol má však také, ne úplně vzácné, fatální nežádoucí účinky, kdy ovlivňuje krvetvorbu v kostní dřeni. Pokud je pacientův život v ohrožení, je to přijatelné riziko. Stojí za to ale riskovat potlačení funkce kostní dřeně, které vyžaduje opakované transfuze a další léčbu s naprosto nejistým výsledkem, když dítě netrápí nic jiného než virová bolest v krku? Stojí za to takové nebezpečí Chloramfenicolu, který u virových onemocnění stejně nepřinese zlepšení? Samozřejmě, že nestojí. Přesto ho lékaři na bolení v krku předepisují. Tetracyklin se stal velmi oblíbeným lékem v ambulancích a ordinacích praktických lékařů, stal se známým jako antibiotikum lékařových domácích návštěv u pacientů. Kvůli své účinnosti proti široké škále organizmů a kvůli nežádoucím účinkům, nepovažovaným za nebezpečné, byl často předepisován jak dětem, tak ostatním věkovým skupinám. Existuje ale slušný seznam vedlejších účinků, kvůli kterým by si ho informovaný pacient asi nevybral, zejména pokud je předepsaný pro onemocnění, pro které stejně není určen. Nejhrozivější nežádoucí účinek tetracyklinu je jeho ukládání v kostech a zubech. Zatímco nikdo vlastně neví, co způsobují jeho usazeniny v kostech, sta tisíce, možná miliony rodičů a dětí ví, že na zubech zanechává trvalé žlutozelené skvrny. Přestože cítíte, že je to příliš vysoká cena za nejistý účinek na příznaky běžné rýmy, mnoho lékařů si to nemyslí. Současnou racionalizací používání léku v takových situacích je podezření, že dítě, které vypadá, jako by mělo rýmu, může mít ve skutečnosti infekci mykoplazmaty. Drtivá většina dětí s běžnou rýmou nemá absolutně známky žádné takové infekce. Americká FDA se konečně roku 1970 probudila a reagovala na nadměrné používání tetracyklinu tím, že požadovala umístění upozornění na všechna balení léku: „Užívání léků tetracyklinové skupiny během vývoje zubů (druhé poloviny těhotenství, kojenecké a batolecí období a dětství do osmi let věku) může způsobit jejich trvalé žlutozelené zabarvení. Tento nežádoucí účinek se častěji vyskytuje při dlouhodobém užívání, ale byly pozorovány i jeho případy po krátkodobém užívání. Byly také zaznamenány případy malformace zubní skloviny. Proto by tetracyklin neměl být používán u těchto věkových skupin, vyjma případů, kdy jiné léky nejsou účinné nebo jsou kontraindikované.“ Zda bylo toto varování prospěšné, je těžké říct, protože lékaři jen výjimečně čtou příbalové letáky léků. A i kdyby četli, upozornění je stejně většinou neodradí od předepsání léku tak, jak sami chtějí. Zejména, pokud upozornění na letáku naprosto jasně neříká, že léky jako tento způsobují nežádoucí účinky, díky kterým je využití opodstatněné pouze v kritických situacích. Ukázka z knihy Nevěř doktorům!