Zdroj: www.celostnimedicina.cz
Je ještě mnoho lékařů, možná většina, kteří se domnívají, že je poněkud neslušné, chtít se při stanovení diagnózy také opřít o informace, které nám poskytuje povrch našeho těla, třeba i oko, pokud právě není výrazně zarudlé, a z oka v našem konkrétním případě iris – duhovka. Domnívají se, že je to jakési čarování, asi jako něco, co se provozuje při čtení ze sedliny kávy. Protože pan páter svoji diagnostickou dráhu začal od irisdiagnostiky, s kterou se seznámil od zkušeného lékaře, kterého nikdy nenapadlo si myslet, že by měl mít nějaké jasnovidné schopnosti, byl tvrdým realistou a denně se přesvědčoval, že mu duhovka upřesňuje jeho letité zkušenosti, považujeme tedy za nutné se u tohoto problému podrobněji zastavit. Irisdiagnostiku definujeme jako vyšetřovací metodu, která na základě zrakem odečítaných strukturálních změn duhovkové tkáně hodnotí zdravotní stav orgánů a tkání lidského organismu. (Dnes lze tyto informace odečítat i za pomocí technických přístrojů s mnohem větší rozlišovací schopností, než má naše oko.) V žádném případě se nejedná o novou metodu nebo, jak se traduje, objevenou Maďarem Peczelym v minulém století, ale o metodu, o níž jsou dochovány písemné památky již ve staré egyptské literatuře. Není to asi náhodou. Egypští lékaři museli denně svým pacientům čistit oči, vybírat z nich jemná zrníčka pouštního pískuj, a tak nebylo divu, že při stálém dívání se do oka si začali všímat i toho, že oko přináší celou řadu zajímavých informací. Názory na princip duhovkových funkcí se změnily. Rozvoj přírodních věd připravil půdu pro nové pohledy na lidský organismus. Začaly se řešit vztahy organismu jako celku s vnějším prostředím. A první, co je na styku s vnějším prostředím, je celý náš tělesný povrch a k tělesnému povrchu patří také naše oči. Dnes víme, že vnitřní prostředí organismu se nám promítá na povrchu organismu v tzv. projekčních zónách. Tyto zóny mají svá přesná místa na povrchu organismu. Příkladem jsou všem známé akupunkturní body, projekční plošky na dlaních a na chodidlech, slizniční body jazyku atd. A také k těmto projekčním zónám patří naše duhovka. Všechny tyto zóny reagují na stav vnitřních orgánů tím, že dochází k energetickým a strukturálním změnám tkáně v těchto zónách. Akupunkturní bod reaguje na chorobný stav jemu odpovídajícího orgánu změnou energetického potenciálu i kožního odporu v příslušném bodě. U duhovky není jednoduché měřit energetické změny, zato však může docházet k výrazným změnám ve struktuře duhovky. Proč tomu tak je? Lidské tělo přes tyto zóny reguluje přísun potřebných podnětů z vnějšího prostředí tak, jak si to vyžadují vnitřní orgány. Např. příslušný nemocný orgán je nutno energeticky posílit, pak projekční zóny vytvářejí podmínky pro zvýšený energetický přísun z vnějšího prostředí. Nebo naopak u nemocného vnitřního orgánu již došlo ke chronickému stavu a zvýšený nebo běžný energetický přísun začíná působit dráždivě, pak projekční zóny regulují snížený energetický přísun z vnějšího prostředí. Tkáň duhovky, právě tak jako ostatní tkáně, pracuje jako zpětněvazební regulační energetický systém. Povrchové tkáně plní úlohu aktivních čidel. Mnohé projekční systémy vytváří dokonce ucelené obrazce. Příkladem jsou body ušního boltce, a právě tak je tomu u projekčních zón duhovky, v kterých se nám promítá celý organismus. Ukázka z knihy Páter František Ferda – experimenty, recepty, životní osudy.
Je ještě mnoho lékařů, možná většina, kteří se domnívají, že je poněkud neslušné, chtít se při stanovení diagnózy také opřít o informace, které nám poskytuje povrch našeho těla, třeba i oko, pokud právě není výrazně zarudlé, a z oka v našem konkrétním případě iris – duhovka. Domnívají se, že je to jakési čarování, asi jako něco, co se provozuje při čtení ze sedliny kávy. Protože pan páter svoji diagnostickou dráhu začal od irisdiagnostiky, s kterou se seznámil od zkušeného lékaře, kterého nikdy nenapadlo si myslet, že by měl mít nějaké jasnovidné schopnosti, byl tvrdým realistou a denně se přesvědčoval, že mu duhovka upřesňuje jeho letité zkušenosti, považujeme tedy za nutné se u tohoto problému podrobněji zastavit. Irisdiagnostiku definujeme jako vyšetřovací metodu, která na základě zrakem odečítaných strukturálních změn duhovkové tkáně hodnotí zdravotní stav orgánů a tkání lidského organismu. (Dnes lze tyto informace odečítat i za pomocí technických přístrojů s mnohem větší rozlišovací schopností, než má naše oko.) V žádném případě se nejedná o novou metodu nebo, jak se traduje, objevenou Maďarem Peczelym v minulém století, ale o metodu, o níž jsou dochovány písemné památky již ve staré egyptské literatuře. Není to asi náhodou. Egypští lékaři museli denně svým pacientům čistit oči, vybírat z nich jemná zrníčka pouštního pískuj, a tak nebylo divu, že při stálém dívání se do oka si začali všímat i toho, že oko přináší celou řadu zajímavých informací. Názory na princip duhovkových funkcí se změnily. Rozvoj přírodních věd připravil půdu pro nové pohledy na lidský organismus. Začaly se řešit vztahy organismu jako celku s vnějším prostředím. A první, co je na styku s vnějším prostředím, je celý náš tělesný povrch a k tělesnému povrchu patří také naše oči. Dnes víme, že vnitřní prostředí organismu se nám promítá na povrchu organismu v tzv. projekčních zónách. Tyto zóny mají svá přesná místa na povrchu organismu. Příkladem jsou všem známé akupunkturní body, projekční plošky na dlaních a na chodidlech, slizniční body jazyku atd. A také k těmto projekčním zónám patří naše duhovka. Všechny tyto zóny reagují na stav vnitřních orgánů tím, že dochází k energetickým a strukturálním změnám tkáně v těchto zónách. Akupunkturní bod reaguje na chorobný stav jemu odpovídajícího orgánu změnou energetického potenciálu i kožního odporu v příslušném bodě. U duhovky není jednoduché měřit energetické změny, zato však může docházet k výrazným změnám ve struktuře duhovky. Proč tomu tak je? Lidské tělo přes tyto zóny reguluje přísun potřebných podnětů z vnějšího prostředí tak, jak si to vyžadují vnitřní orgány. Např. příslušný nemocný orgán je nutno energeticky posílit, pak projekční zóny vytvářejí podmínky pro zvýšený energetický přísun z vnějšího prostředí. Nebo naopak u nemocného vnitřního orgánu již došlo ke chronickému stavu a zvýšený nebo běžný energetický přísun začíná působit dráždivě, pak projekční zóny regulují snížený energetický přísun z vnějšího prostředí. Tkáň duhovky, právě tak jako ostatní tkáně, pracuje jako zpětněvazební regulační energetický systém. Povrchové tkáně plní úlohu aktivních čidel. Mnohé projekční systémy vytváří dokonce ucelené obrazce. Příkladem jsou body ušního boltce, a právě tak je tomu u projekčních zón duhovky, v kterých se nám promítá celý organismus. Ukázka z knihy Páter František Ferda – experimenty, recepty, životní osudy.