Zdroj: www.celostnimedicina.cz
Proč zůstáváme tak dlouho ve vztazích, které nás ničí? Proč potřebné změny ve své kariéře spousta lidí nikdy neudělá? Přitom ústup a změna je pro nás paradoxně i ze zdravotního hlediska často mnohem výhodnější… Tento článek nemá být naváděním k nezodpovědnosti – k rušení závazků a slibů, které jsme někomu dali. Nicméně jedna východní moudrost říká, že nezměníme-li v některých situacích směr své cesty, může se nám stát, že dojdeme tam, kam jsme původně nechtěli. Co se týká zodpovědnosti, máme ji mít především také sami k sobě. Nechat si dlouhodobě jakýmkoliv způsobem ubližovat je opravdu nezodpovědné. Opustit je někdy ta nejlepší strategie Žít dlouhodobě v situaci, se kterou nemůžeme pohnout, aniž bychom ji plně přijali nebo změnili, přináší chronický stres a zdravotní komplikace. V dnešní době orientované na výkon si například málokdo dovolí luxus, aby opustil svou práci. Ve skutečnosti jako lidé uvažujeme často neracionálně. Ústup je často nejvýhodnější. Psycholog Carsten Wrosch zjistil, že lidé, kteří opouštějí nedosažitelné cíle, mají v budoucnu lepší zdravotní stav – vyskytuje se u nich méně depresivních příznaků, mají nižší hladinu kortizolu a méně systémových zánětů. Tři důvody, proč to nechceme vzdát Ekonomové Levitt a Dubner ve své knize Mysli jako freak uvádějí, že neustoupit je někdy velmi hloupé. Naše omezená mysl vidí, jenom to, co je teď a není schopná pochopit, o co všechno setrváním v současném stavu přicházíme. Nevzdáváme se, protože: 1. Lidé nám vtloukali do hlavy, že vzdát se je špatně „Když je selhání démonizováno, lidé se mu snaží za každou cenu vyhnout,“ píší Levitt a Dubner. Filmový průmysl nás zásobuje příběhy o hrdinské síle sebe-překonávání. Jsme naprogramováni se pořád za něčím honit. Často mají lidé, když něco v životě vzdávají, pocit, že selhali. Například vynálezci ale vědí, že většina nových nápadů nefunguje a rozpoznat správný okamžik, kdy myšlenku nechat odejít a už se jí nevěnovat, je alfou a omegou úspěchu. V knize Mysli jako freak to dále rozvádí bývalý starosta New Yorku Michael Bloomberg: „Když se v medicíně nebo ve vědě vydáte po cestě, která se ukáže jako slepá, váš přínos je pozitivní, protože teď víme, že se po té cestě nemáme vydávat znovu. V tisku ale napíšou, že to bylo selhání.“ 2. Litujeme času, úsilí a peněz, které jsme do vztahu nebo projektu vložili Odborně se tomu říká blud utopených nákladů. Ovládá nás představa, že když jsme deset let něco budovali, přeci to („v tom vztahu“, „v té práci“) nenecháme a neodejdeme. Děsí nás začínat znova. Už tolik nepřemýšlíme nad tím, že když zůstaneme, bude se investice do něčeho, čemu už stejně nevěříme, stále navyšovat (a odejít za pár dalších let bude ještě mnohem těžší). 3. Máme sklon zaměřovat se na to, jak bude odchod obtížný a zapomínáme, o kolik nevyčíslitelně krásných zážitků, zkušeností a příležitostí přijdeme, když neodejdeme Jak by řekli Levitt s Dubnerem, nevidíme cenu zmařených příležitostí. Dát výpověď v práci nebo se odstěhovat od svého protějšku může být (nejenom finančně) velmi náročné. Ale my už nevidíme to dobré, co v dlouhodobějším horizontu může do našeho života díky této změně přijít. Je jisté, že někdy může být naopak hloupé vzdát něco předčasně. Dnešní článek nebyl o bezhlavém, ale strategickém ústupu (ten, mimochodem, pomohl některým vojevůdcům v dějinách vyhrát celou válku). Jde o to, že naše chybné vnímání reality nám odchod velmi stěžuje i tehdy, pokud je zcela na místě. A to je škoda. I když nám bude deset lidí z desíti tvrdit, že ústup je nejhorším ze všech řešení, nemusí mít zákonitě vůbec pravdu… Literatura: Levitt, S. D., Dubner, S. J. (2014): Mysli jako freak. Praha: Paseka.
Proč zůstáváme tak dlouho ve vztazích, které nás ničí? Proč potřebné změny ve své kariéře spousta lidí nikdy neudělá? Přitom ústup a změna je pro nás paradoxně i ze zdravotního hlediska často mnohem výhodnější… Tento článek nemá být naváděním k nezodpovědnosti – k rušení závazků a slibů, které jsme někomu dali. Nicméně jedna východní moudrost říká, že nezměníme-li v některých situacích směr své cesty, může se nám stát, že dojdeme tam, kam jsme původně nechtěli. Co se týká zodpovědnosti, máme ji mít především také sami k sobě. Nechat si dlouhodobě jakýmkoliv způsobem ubližovat je opravdu nezodpovědné. Opustit je někdy ta nejlepší strategie Žít dlouhodobě v situaci, se kterou nemůžeme pohnout, aniž bychom ji plně přijali nebo změnili, přináší chronický stres a zdravotní komplikace. V dnešní době orientované na výkon si například málokdo dovolí luxus, aby opustil svou práci. Ve skutečnosti jako lidé uvažujeme často neracionálně. Ústup je často nejvýhodnější. Psycholog Carsten Wrosch zjistil, že lidé, kteří opouštějí nedosažitelné cíle, mají v budoucnu lepší zdravotní stav – vyskytuje se u nich méně depresivních příznaků, mají nižší hladinu kortizolu a méně systémových zánětů. Tři důvody, proč to nechceme vzdát Ekonomové Levitt a Dubner ve své knize Mysli jako freak uvádějí, že neustoupit je někdy velmi hloupé. Naše omezená mysl vidí, jenom to, co je teď a není schopná pochopit, o co všechno setrváním v současném stavu přicházíme. Nevzdáváme se, protože: 1. Lidé nám vtloukali do hlavy, že vzdát se je špatně „Když je selhání démonizováno, lidé se mu snaží za každou cenu vyhnout,“ píší Levitt a Dubner. Filmový průmysl nás zásobuje příběhy o hrdinské síle sebe-překonávání. Jsme naprogramováni se pořád za něčím honit. Často mají lidé, když něco v životě vzdávají, pocit, že selhali. Například vynálezci ale vědí, že většina nových nápadů nefunguje a rozpoznat správný okamžik, kdy myšlenku nechat odejít a už se jí nevěnovat, je alfou a omegou úspěchu. V knize Mysli jako freak to dále rozvádí bývalý starosta New Yorku Michael Bloomberg: „Když se v medicíně nebo ve vědě vydáte po cestě, která se ukáže jako slepá, váš přínos je pozitivní, protože teď víme, že se po té cestě nemáme vydávat znovu. V tisku ale napíšou, že to bylo selhání.“ 2. Litujeme času, úsilí a peněz, které jsme do vztahu nebo projektu vložili Odborně se tomu říká blud utopených nákladů. Ovládá nás představa, že když jsme deset let něco budovali, přeci to („v tom vztahu“, „v té práci“) nenecháme a neodejdeme. Děsí nás začínat znova. Už tolik nepřemýšlíme nad tím, že když zůstaneme, bude se investice do něčeho, čemu už stejně nevěříme, stále navyšovat (a odejít za pár dalších let bude ještě mnohem těžší). 3. Máme sklon zaměřovat se na to, jak bude odchod obtížný a zapomínáme, o kolik nevyčíslitelně krásných zážitků, zkušeností a příležitostí přijdeme, když neodejdeme Jak by řekli Levitt s Dubnerem, nevidíme cenu zmařených příležitostí. Dát výpověď v práci nebo se odstěhovat od svého protějšku může být (nejenom finančně) velmi náročné. Ale my už nevidíme to dobré, co v dlouhodobějším horizontu může do našeho života díky této změně přijít. Je jisté, že někdy může být naopak hloupé vzdát něco předčasně. Dnešní článek nebyl o bezhlavém, ale strategickém ústupu (ten, mimochodem, pomohl některým vojevůdcům v dějinách vyhrát celou válku). Jde o to, že naše chybné vnímání reality nám odchod velmi stěžuje i tehdy, pokud je zcela na místě. A to je škoda. I když nám bude deset lidí z desíti tvrdit, že ústup je nejhorším ze všech řešení, nemusí mít zákonitě vůbec pravdu… Literatura: Levitt, S. D., Dubner, S. J. (2014): Mysli jako freak. Praha: Paseka.