Zdroj: www.celostnimedicina.cz
Dnes je módou brát na všechno prášky. Lidé jsou zároveň zhýčkaní - mnohdy mají v životě všechno pohodlí, a přesto jsou nespokojení. V tomto krátkém článku si připomeneme, jaký postoj měla k nemocem Terezie z Lisieux. Umírala ve velkých bolestech - takřka do posledních okamžiků svého života však byla schopná vtipkovat a hlavně: Nikdy si na nic nestěžovala! Svatá Terezie z Lisieux Výjimečná žena. Zemřela, když jí bylo pouhých 24 let. Ve schopnosti snášet utrpení byla mistrem nad mistry. Na Celostní medicíně přináším ve svých článcích pohledy k léčení a vyrovnání se s obtížemi z různých spirituálních i terapeutických tradic. Tímto článkem neříkám, že máme sv. Terezii ve všech jejích postojích následovat, ale její hrdinství je jistě hodné obdivu. Když si uvědomíme, čím vším tato statečná žena procházela, možná nám najednou naše vlastní trápení připadne nicotné… Přirozený a prostý úsměv stále na její tváři Když bylo Terezii patnáct, vstoupila do karmelitánského řádu. Její otec byl opakovaně raněn mrtvicí a postižen kornatěním mozkových tepen. Její spolusestry tím byly velmi sklíčeny, Terezie však nikdy nechtěla stavět tyto i jakékoliv jiné trampoty na odiv. Jak píše Schmid (2000:33): „Nechtěla nikdy zarmoutit Boha svým zasmušilým nebo nespokojeným vzezřením.“ I když zažívala období velké vyprahlosti a hlavně na začátku se s ní i v řádu tvrdě zacházelo, na jejím obličeji byl vždy viděn mírný, vlídný úsměv. Její výraz nebyl okázalý ani umělý. Sv. Terezie bolest nepotlačovala, ale přeměňovala v lásku. Když se jí ptali na příčinu její stálého veselí, odpověděla: „Protože trpím. Nic mi nepůsobí tolik radosti jako utrpení.“ Její úsměv vycházel z lásky – z lásky k Bohu. A velkou vnitřní sílu a radost jí dávalo, že může být skrze své prožívané utrpení i inspirací ostatním Kašlala krev, a přesto vtipkovala Trpěla opravdu neskutečně. Klátila ji tuberkulóza, měla záchvaty kašle a dušení, horečku, kašlala krev, silně se potila. Jestli mi paní Květa Fialová kdysi říkala: „Člověk by si nikdy neměl ulevit,“ tak sv. Terezie přesně takto žila. I když jednoho rána spatřila svůj kapesník plný krve, tak i přes svou chorobu dál vykonávala své denní práce: „Mnohokrát šla v horečce do prádelny nebo v bolestech, např. s prýskavou náplastí na prsou a na zádech, vykonávala i jiné práce.“ (Schmid, 2000: 35). A dokonce byla schopna hýřit vtipem. Vypráví se o ní, že když přijímala později v nemocničce návštěvy, měla žertovnou náladu. Jednou ji údajně obtěžovaly dvě mouchy. Když se jí nedařilo se jich zbavit, ošetřovatelka se nabídla: „Já je zabiji!“ Načež Terezie: „Ne, nezabíjejte je! Nevíte, která z těch dvou mě štípla. Mohla byste zabít nevinnou!“ Literatura: Schmid, A. (2000): Setkání s Terezií z Lisieux. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství. Knihy o pozitivním myšlení naleznete v naší nabídce.
Dnes je módou brát na všechno prášky. Lidé jsou zároveň zhýčkaní - mnohdy mají v životě všechno pohodlí, a přesto jsou nespokojení. V tomto krátkém článku si připomeneme, jaký postoj měla k nemocem Terezie z Lisieux. Umírala ve velkých bolestech - takřka do posledních okamžiků svého života však byla schopná vtipkovat a hlavně: Nikdy si na nic nestěžovala! Svatá Terezie z Lisieux Výjimečná žena. Zemřela, když jí bylo pouhých 24 let. Ve schopnosti snášet utrpení byla mistrem nad mistry. Na Celostní medicíně přináším ve svých článcích pohledy k léčení a vyrovnání se s obtížemi z různých spirituálních i terapeutických tradic. Tímto článkem neříkám, že máme sv. Terezii ve všech jejích postojích následovat, ale její hrdinství je jistě hodné obdivu. Když si uvědomíme, čím vším tato statečná žena procházela, možná nám najednou naše vlastní trápení připadne nicotné… Přirozený a prostý úsměv stále na její tváři Když bylo Terezii patnáct, vstoupila do karmelitánského řádu. Její otec byl opakovaně raněn mrtvicí a postižen kornatěním mozkových tepen. Její spolusestry tím byly velmi sklíčeny, Terezie však nikdy nechtěla stavět tyto i jakékoliv jiné trampoty na odiv. Jak píše Schmid (2000:33): „Nechtěla nikdy zarmoutit Boha svým zasmušilým nebo nespokojeným vzezřením.“ I když zažívala období velké vyprahlosti a hlavně na začátku se s ní i v řádu tvrdě zacházelo, na jejím obličeji byl vždy viděn mírný, vlídný úsměv. Její výraz nebyl okázalý ani umělý. Sv. Terezie bolest nepotlačovala, ale přeměňovala v lásku. Když se jí ptali na příčinu její stálého veselí, odpověděla: „Protože trpím. Nic mi nepůsobí tolik radosti jako utrpení.“ Její úsměv vycházel z lásky – z lásky k Bohu. A velkou vnitřní sílu a radost jí dávalo, že může být skrze své prožívané utrpení i inspirací ostatním Kašlala krev, a přesto vtipkovala Trpěla opravdu neskutečně. Klátila ji tuberkulóza, měla záchvaty kašle a dušení, horečku, kašlala krev, silně se potila. Jestli mi paní Květa Fialová kdysi říkala: „Člověk by si nikdy neměl ulevit,“ tak sv. Terezie přesně takto žila. I když jednoho rána spatřila svůj kapesník plný krve, tak i přes svou chorobu dál vykonávala své denní práce: „Mnohokrát šla v horečce do prádelny nebo v bolestech, např. s prýskavou náplastí na prsou a na zádech, vykonávala i jiné práce.“ (Schmid, 2000: 35). A dokonce byla schopna hýřit vtipem. Vypráví se o ní, že když přijímala později v nemocničce návštěvy, měla žertovnou náladu. Jednou ji údajně obtěžovaly dvě mouchy. Když se jí nedařilo se jich zbavit, ošetřovatelka se nabídla: „Já je zabiji!“ Načež Terezie: „Ne, nezabíjejte je! Nevíte, která z těch dvou mě štípla. Mohla byste zabít nevinnou!“ Literatura: Schmid, A. (2000): Setkání s Terezií z Lisieux. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství. Knihy o pozitivním myšlení naleznete v naší nabídce.