Zdroj: www.celostnimedicina.cz
Dříve či později se může stát, že nám dítě přinese ze školy špatné hodnocení. Může jít jak o známku z čtvrtletní písemky nebo o vysvědčení. Je přitom důležité, jak v rodině funguje komunikace a jak je nastavený řebříček vzhledem k výkonu. Může se stát, že dítě, které dosud nosilo domů jen samé jedničky, se najednou psychicky zhroutí a bojí se jít domů, protože dostalo z něčeho dvojku. Velkou mírou se zde připisuje postoj k výkonu, jaký zaujímají rodiče. Dítě by proto pořád mělo vědět a cítit, že ať je jeho výkon ve škole jakýkoli, budou ho mít rodiče pořád rádi a ve vztahu k němu se nic nemění. Když dítě donese ze školy horší známku, v první řadě je třeba zhodnotit, zda je toto zhoršení situační a mohla se pod něj podepsat nějaká jednorázová indispozice (nemoc apod.) nebo nějaké krátkodobé období zvýšené psychické zátěže, kterou dítě prožívalo. V každém případě by dítě mělo cítit, že se rodiče nezlobí na něj, že se nezlobí vůbec – ale do určité míry by spolu s rodiči měli pracovat na tom, aby svoji pozornost zaměřili na zlepšení známky takovým způsobem, aby jejich vzájemný vztah, pouto a emoce nebyly poznačeny.Když však mají rodiče na dítě nepřiměřené nároky, může se opravdu stát, že jedničkář se při dvojce v žákovské knížce nebo na vysvědčení jen tak lehce nesmíří. Je potřebné vhodně zvážit cíle, které jsou pro dítě optimální, stanovit si reálné aspirace. Mít samé jedničky je nejen velice nereálné, ale zejména zatěžující a stresující. Tento cíl klade enormní zátěž na psychiku, samotné vědomí „Nic není lepší než jednička“ se stává jakýmsi vězením. Dítě pak vyroste v domnění, že musí podávat vždy stoprocentní výkon, a vše ostatní je špatně. Kdo ale ve skutečnosti podává vždy, za všech okolností stoprocentní výkony? Ať jsou známky ve škole jakékoli, při jejich hodnocení by se mělo zohledňovat to, zda zodpovídají aspiracím, cílům, zda jsou relativně stabilní (nezhoršují se) apod. Užitečné je např. zvážit to, zda jako rodič víme, že dítě pro získání pokud možno nejlepší známky udělalo všechno, i když dostalo třeba trojku. My ale víme, že se opravdu snaží, a i když učební látku nezvládá perfektně (kolik procent dětí a populace ano?), tak my víme, že se snaží a to je důležité!Příčiny selhávání ve škole můžou být různé. Má dítě potíže s učební látkou? S předmětem? S učitelem? Dělají mu potíže ústní odpovědi, stres při ústním odpovídání, tréma, stud? Dělají mu potíže písemné zkoušky? (potíže v souvislosti s dysgrafií či písemným vyjadřováním se apod.) Jsou motivovány k učení? Co je motivuje? (Známka, strach z pětky, strach z vysvědčení, rodičů… potřeba zapadnout u vrstevníků apod.)Rodiče by si při pohledu na vysvědčení měli dát pozor, aby se nenechali příliš strhnout svými emocemi. Dříve, než slovně dají nějaký trest, zákaz apod., je dobré „vychladnout“ a řešit věc racionálně s cílem „Zlepšit známky – nenabourat vztah s dítětem“. Když známky zlepšit nelze a dítě je třeba stabilně na úrovni trojek, zhodnotit, zda se zlepšit lze. Když ne, akcentovat spíše na jeho aktivitu, píli a spokojenost. I trojkař se zdravými aspiracemi a poselstvím z dětství a ze školy může vstoupit do dospělosti lépe připravený než vystresovaný jedničkář, který v dospělosti nebude umět snášet prohru a 87 % úspěšnost pracovního projektu bude považovat za absolutní prohru. Při přetrvávajících potížích v souvislosti se školním výkonem je dobré tuto situaci konzultovat buďto s učitelem, třídním učitelem, školním psychologem nebo dětským psychologem v Pedagogicko-psychologické poradně. A na závěr… obecně platí, že odměna je mnohem účinnější výchovný faktor než trest. V našem školství či výchovních metodách máme tendenci spíše víc trestat i za drobné prohřešky. Drobné úspěchy trojkaře či čtyřkaře tak můžou být prohlédnuty, a proč by tedy neměly být oceněny?
Dříve či později se může stát, že nám dítě přinese ze školy špatné hodnocení. Může jít jak o známku z čtvrtletní písemky nebo o vysvědčení. Je přitom důležité, jak v rodině funguje komunikace a jak je nastavený řebříček vzhledem k výkonu. Může se stát, že dítě, které dosud nosilo domů jen samé jedničky, se najednou psychicky zhroutí a bojí se jít domů, protože dostalo z něčeho dvojku. Velkou mírou se zde připisuje postoj k výkonu, jaký zaujímají rodiče. Dítě by proto pořád mělo vědět a cítit, že ať je jeho výkon ve škole jakýkoli, budou ho mít rodiče pořád rádi a ve vztahu k němu se nic nemění. Když dítě donese ze školy horší známku, v první řadě je třeba zhodnotit, zda je toto zhoršení situační a mohla se pod něj podepsat nějaká jednorázová indispozice (nemoc apod.) nebo nějaké krátkodobé období zvýšené psychické zátěže, kterou dítě prožívalo. V každém případě by dítě mělo cítit, že se rodiče nezlobí na něj, že se nezlobí vůbec – ale do určité míry by spolu s rodiči měli pracovat na tom, aby svoji pozornost zaměřili na zlepšení známky takovým způsobem, aby jejich vzájemný vztah, pouto a emoce nebyly poznačeny.Když však mají rodiče na dítě nepřiměřené nároky, může se opravdu stát, že jedničkář se při dvojce v žákovské knížce nebo na vysvědčení jen tak lehce nesmíří. Je potřebné vhodně zvážit cíle, které jsou pro dítě optimální, stanovit si reálné aspirace. Mít samé jedničky je nejen velice nereálné, ale zejména zatěžující a stresující. Tento cíl klade enormní zátěž na psychiku, samotné vědomí „Nic není lepší než jednička“ se stává jakýmsi vězením. Dítě pak vyroste v domnění, že musí podávat vždy stoprocentní výkon, a vše ostatní je špatně. Kdo ale ve skutečnosti podává vždy, za všech okolností stoprocentní výkony? Ať jsou známky ve škole jakékoli, při jejich hodnocení by se mělo zohledňovat to, zda zodpovídají aspiracím, cílům, zda jsou relativně stabilní (nezhoršují se) apod. Užitečné je např. zvážit to, zda jako rodič víme, že dítě pro získání pokud možno nejlepší známky udělalo všechno, i když dostalo třeba trojku. My ale víme, že se opravdu snaží, a i když učební látku nezvládá perfektně (kolik procent dětí a populace ano?), tak my víme, že se snaží a to je důležité!Příčiny selhávání ve škole můžou být různé. Má dítě potíže s učební látkou? S předmětem? S učitelem? Dělají mu potíže ústní odpovědi, stres při ústním odpovídání, tréma, stud? Dělají mu potíže písemné zkoušky? (potíže v souvislosti s dysgrafií či písemným vyjadřováním se apod.) Jsou motivovány k učení? Co je motivuje? (Známka, strach z pětky, strach z vysvědčení, rodičů… potřeba zapadnout u vrstevníků apod.)Rodiče by si při pohledu na vysvědčení měli dát pozor, aby se nenechali příliš strhnout svými emocemi. Dříve, než slovně dají nějaký trest, zákaz apod., je dobré „vychladnout“ a řešit věc racionálně s cílem „Zlepšit známky – nenabourat vztah s dítětem“. Když známky zlepšit nelze a dítě je třeba stabilně na úrovni trojek, zhodnotit, zda se zlepšit lze. Když ne, akcentovat spíše na jeho aktivitu, píli a spokojenost. I trojkař se zdravými aspiracemi a poselstvím z dětství a ze školy může vstoupit do dospělosti lépe připravený než vystresovaný jedničkář, který v dospělosti nebude umět snášet prohru a 87 % úspěšnost pracovního projektu bude považovat za absolutní prohru. Při přetrvávajících potížích v souvislosti se školním výkonem je dobré tuto situaci konzultovat buďto s učitelem, třídním učitelem, školním psychologem nebo dětským psychologem v Pedagogicko-psychologické poradně. A na závěr… obecně platí, že odměna je mnohem účinnější výchovný faktor než trest. V našem školství či výchovních metodách máme tendenci spíše víc trestat i za drobné prohřešky. Drobné úspěchy trojkaře či čtyřkaře tak můžou být prohlédnuty, a proč by tedy neměly být oceněny?