Zdroj: www.celostnimedicina.cz
Nepříjemné pocity smutku, melancholie, ale i naopak, v situacích, kdy se většina lidí raduje, neschopnost pozitivních emocí, radosti a štěstí, pocítila asi velká většina z nás. Smutek je emocí jako každá jiná – a tedy patří k prožívání člověka, je naší součástí, patří k nám. Obvykle se lidé s nárazovitým pocitem smutku a depresí vyrovnávají poměrně dobře a podle povahy spouštěče či situace se jejich prožívání a nálada opět vrátí relativně rychle po určitém čase do normálu (jakéhosi „emocionálního průměru“). Známé přísloví „bez deště bychom nevěděli, jaké je slunce krásné“ dobře vystihuje kolísání našeho prožívání a emocí. Proto bychom se se smutkem měli naučit vyrovnávat, chápat ho jako nedílnou součást našeho života, a při jeho výskytu se neleknout, nenechat se jím převálcovat, nýbrž být na něj připraven a umět s ním bojovat. Co však, když se smutek drží? Na smutek vlastními silami...Když se nám nedaří se depresivních stavů zbavit, a buď my sami, nebo i naše okolí si všimlo, že „něco není v pořádku“, nemusíme hned propadat panice. Už samotné uvědomění si toho „že něco není v pořádku“ je dobrým znamením, že jsme si vědomí potíží a že bychom rádi tuto situaci změnili. Vypozorovat to můžeme na základě různých vodítek, jako je např. určitou dobu trvající skleslá nálada, celková ztráta či snížení energie a aktivity, pokles zájmů o koníčky, hobby nebo jakékoli či dokonce oblíbené činnosti, zhoršení koncentrace a neschopnost pociťovat radost. Přidružovat se může taky zvýšená unavitelnost, snížená chuť k jídlu a úbytek na váze, potíže se spánkem, přičemž jsou stavy deprese hlubší především ráno po probuzení. Jakmile si my sami, nebo naše okolí, všimneme, že pociťujeme tyto depresivní příznaky, je to první, velmi důležitý krok, nicméně pak je potřeba situaci řešit, než se deprese prohloubí do hlubších forem.V mírných fázích depresivních symptomů je člověk pořád ještě s to vědomou vůlí aktivizovat se k překlenutí hloubavých, negativních a nekonstruktivních až destruktivních myšlenek – které ho pořád víc a víc vtahují do stavů hluboké deprese. Velmi pomáhá kontakt s ostatními, a i když se zprvu musíme „donutit“ se umýt, obléct, připravit na schůzku, vyhledávání a kontakt s jinými je velmi silnou zbraní proti depresi. Zalovte proto v paměti (či diáři s kontakty) a domluvte si schůzku, procházku, posezení na kafe či divadlo nebo kino s někým blízkým z rodiny či známých, kamarádkou, sousedkou, bývalým spolužákem, kolegyní apod. Udělejte si program, denní režim a harmonogram činností, kterého se striktně držte. Právě ve chvílích, kdy si člověk říká „Já raději nikam nepůjdu/Mně se do toho kina nechce/Vždyť to vaření počká“, je pevný plán to jediné, čeho se člověk v depresi může chytnout, aby opět nespadl do pasivity a melancholie. Nezapomínejte na svoje okolí, blízké, denní program a svoje koníčky a zájmy. Ty jsou naší bezprostřední oporou při náhlých pocitech depresivních myšlenek.Když samoléčba nepomáhá a kdy vyhledat pomoc?Když se všechny výše zmiňované příznaky prohloubí, nebo se budou přidružovat různé další, jako pocity stísněnosti, podrážděnost, pocity viny, pocity vlastní neužitečnosti a ztráta sebeúcty, je na místě vyhledat odbornou lékařskou, psychiatrickou pomoc. Totéž platí při déletrvajících a vracejících se symptomech deprese. Když bychom to přirovnali k chřipce, při mírných projevech se člověk zprvu taky někdy snaží vlastními postupy překonat projevy nachlazení a snížit zvýšené teploty či horečky. Při vážnějších nebo komplikovaných stavech chřipky je však návštěva u lékaře nevyhnutelná. Při depresi je to obdobné. Problémem může být, že se termín „deprese“ stal velmi moderním až populárním, takže se z něj vytratil punc nosologické jednotky zařazené v Mezinárodní klasifikaci nemocí Světové zdravotnické organizace. Klinická deprese je vážné duševní onemocnění, které zejména při hluboké symptomatologii nebo výskytu sebevražedných myšlenek, může ohrožovat jedince na životě či zdraví. Tehdy už nejde jen o běžný projev smutku (např. z přepracování, situačního neúspěchu ve škole/práci apod.), ale depresivní symptomatika se váže na celé fungování jedince – a co mnoho lidí opomíjí, je fakt, že se spojuje s celou řadou tělesných procesů, zejména centrální nervové soustavy (fungování některých částí mozku: mozkové kůry, limbického systému, neurotransmiterů a neurohormonů – serotonin, adrenalin, dopamin a ostatní). Čili duševní rozpoložení a depresivní epizoda nebo déletrvající (tzv. rekurentní) deprese se vážou na naše tělesné funkce a centrální nervovou soustavu.Proto pak, obdobně jako v zmiňovaném příkladu s chřipkou, je potřeba nabouranou funkci neurotransmiterů upravit prostřednictvím medikamentózní léčby. Tato samotná však bývá výrazně účinná s podpůrnou psychoterapii. Výzkumy ukazují, že samotné podávání léků v případě klinické deprese má bez psychoterapie jen slabý efekt, protože léky napraví z krátkodobého hlediska fyziologické fungování, nicméně osobnost a její struktura a vlastnosti zůstanou v pozadí... Kompletní nabídka přípravků na zmírnění deprese.
Nepříjemné pocity smutku, melancholie, ale i naopak, v situacích, kdy se většina lidí raduje, neschopnost pozitivních emocí, radosti a štěstí, pocítila asi velká většina z nás. Smutek je emocí jako každá jiná – a tedy patří k prožívání člověka, je naší součástí, patří k nám. Obvykle se lidé s nárazovitým pocitem smutku a depresí vyrovnávají poměrně dobře a podle povahy spouštěče či situace se jejich prožívání a nálada opět vrátí relativně rychle po určitém čase do normálu (jakéhosi „emocionálního průměru“). Známé přísloví „bez deště bychom nevěděli, jaké je slunce krásné“ dobře vystihuje kolísání našeho prožívání a emocí. Proto bychom se se smutkem měli naučit vyrovnávat, chápat ho jako nedílnou součást našeho života, a při jeho výskytu se neleknout, nenechat se jím převálcovat, nýbrž být na něj připraven a umět s ním bojovat. Co však, když se smutek drží? Na smutek vlastními silami...Když se nám nedaří se depresivních stavů zbavit, a buď my sami, nebo i naše okolí si všimlo, že „něco není v pořádku“, nemusíme hned propadat panice. Už samotné uvědomění si toho „že něco není v pořádku“ je dobrým znamením, že jsme si vědomí potíží a že bychom rádi tuto situaci změnili. Vypozorovat to můžeme na základě různých vodítek, jako je např. určitou dobu trvající skleslá nálada, celková ztráta či snížení energie a aktivity, pokles zájmů o koníčky, hobby nebo jakékoli či dokonce oblíbené činnosti, zhoršení koncentrace a neschopnost pociťovat radost. Přidružovat se může taky zvýšená unavitelnost, snížená chuť k jídlu a úbytek na váze, potíže se spánkem, přičemž jsou stavy deprese hlubší především ráno po probuzení. Jakmile si my sami, nebo naše okolí, všimneme, že pociťujeme tyto depresivní příznaky, je to první, velmi důležitý krok, nicméně pak je potřeba situaci řešit, než se deprese prohloubí do hlubších forem.V mírných fázích depresivních symptomů je člověk pořád ještě s to vědomou vůlí aktivizovat se k překlenutí hloubavých, negativních a nekonstruktivních až destruktivních myšlenek – které ho pořád víc a víc vtahují do stavů hluboké deprese. Velmi pomáhá kontakt s ostatními, a i když se zprvu musíme „donutit“ se umýt, obléct, připravit na schůzku, vyhledávání a kontakt s jinými je velmi silnou zbraní proti depresi. Zalovte proto v paměti (či diáři s kontakty) a domluvte si schůzku, procházku, posezení na kafe či divadlo nebo kino s někým blízkým z rodiny či známých, kamarádkou, sousedkou, bývalým spolužákem, kolegyní apod. Udělejte si program, denní režim a harmonogram činností, kterého se striktně držte. Právě ve chvílích, kdy si člověk říká „Já raději nikam nepůjdu/Mně se do toho kina nechce/Vždyť to vaření počká“, je pevný plán to jediné, čeho se člověk v depresi může chytnout, aby opět nespadl do pasivity a melancholie. Nezapomínejte na svoje okolí, blízké, denní program a svoje koníčky a zájmy. Ty jsou naší bezprostřední oporou při náhlých pocitech depresivních myšlenek.Když samoléčba nepomáhá a kdy vyhledat pomoc?Když se všechny výše zmiňované příznaky prohloubí, nebo se budou přidružovat různé další, jako pocity stísněnosti, podrážděnost, pocity viny, pocity vlastní neužitečnosti a ztráta sebeúcty, je na místě vyhledat odbornou lékařskou, psychiatrickou pomoc. Totéž platí při déletrvajících a vracejících se symptomech deprese. Když bychom to přirovnali k chřipce, při mírných projevech se člověk zprvu taky někdy snaží vlastními postupy překonat projevy nachlazení a snížit zvýšené teploty či horečky. Při vážnějších nebo komplikovaných stavech chřipky je však návštěva u lékaře nevyhnutelná. Při depresi je to obdobné. Problémem může být, že se termín „deprese“ stal velmi moderním až populárním, takže se z něj vytratil punc nosologické jednotky zařazené v Mezinárodní klasifikaci nemocí Světové zdravotnické organizace. Klinická deprese je vážné duševní onemocnění, které zejména při hluboké symptomatologii nebo výskytu sebevražedných myšlenek, může ohrožovat jedince na životě či zdraví. Tehdy už nejde jen o běžný projev smutku (např. z přepracování, situačního neúspěchu ve škole/práci apod.), ale depresivní symptomatika se váže na celé fungování jedince – a co mnoho lidí opomíjí, je fakt, že se spojuje s celou řadou tělesných procesů, zejména centrální nervové soustavy (fungování některých částí mozku: mozkové kůry, limbického systému, neurotransmiterů a neurohormonů – serotonin, adrenalin, dopamin a ostatní). Čili duševní rozpoložení a depresivní epizoda nebo déletrvající (tzv. rekurentní) deprese se vážou na naše tělesné funkce a centrální nervovou soustavu.Proto pak, obdobně jako v zmiňovaném příkladu s chřipkou, je potřeba nabouranou funkci neurotransmiterů upravit prostřednictvím medikamentózní léčby. Tato samotná však bývá výrazně účinná s podpůrnou psychoterapii. Výzkumy ukazují, že samotné podávání léků v případě klinické deprese má bez psychoterapie jen slabý efekt, protože léky napraví z krátkodobého hlediska fyziologické fungování, nicméně osobnost a její struktura a vlastnosti zůstanou v pozadí... Kompletní nabídka přípravků na zmírnění deprese.