Zdroj: www.celostnimedicina.cz
Když už jsem sahal po vrcholu, spadl jsem na dno. Bylo mi devatenáct let, coby neznámý kluk ze země sužované válkou jsem náhle vlétl na profesionální scénu a do finále Croatian Open 2006. Za sebou jsem měl šňůru devíti vítězných zápasů a ve finále jsem měl nakročeno k tomu, abych si vybudoval výrazné vedení. Publikum bylo na mé straně, můj tým mě hecoval. Ale já je stejně neslyšel. Slyšel jsem jen hukot v hlavě. A vše, co jsem cítil, byla bolest. V nosu mě štípalo, něco mi svíralo hrudník a nohy jsem měl z olova. Koukl jsem přes síť na svého soupeře Stanislase Wawrinku. Podíval jsem se do hlediště, kde seděla moje matka. A pak si mě najednou gravitace přitáhla na oranžový antukový kurt, koukal jsem na chorvatské nebe, hrudník se mi zvedal. Prokletí – záhadná síla, která mi bez varování vzala veškerou energii – zase jednou udeřila. Bez ohledu na to, jak prudce jsem se nadechoval, vzduch prostě nepřicházel. Můj otec Srdjan vběhl na kurt, s doktorem mě zvedli a posadili na židli. Koukl jsem na matku, která vzlykala v hledišti, a pochopil jsem. Tenhle turnaj skončil. A můj životní sen možná taky. Většina lidí se nerozhoduje, co chce od života, v šesti letech, ale já ano. Třináct let předtím jsem seděl v našem útulném obýváku nad pizzerií rodičů v odlehlém horském středisku Kopaonik na srbském venkově a koukal, jak Pete Sampras vyhrál Wimbledon. Tehdy jsem věděl: jednoho dne tam budu já. Nikdo, koho jsem znal, nehrál tenis. V Srbsku byl tenis stejně „malý“ sport jako třeba šerm. A záře Londýna byla stejně tak daleko jako vzdálenost metropole od opuštěného malého střediska, kde žila moje rodina. Ale od toho momentu jsem věděl, co chci víc než cokoliv jiného: chci zvednout nad hlavu vítěznou trofej ve Wimbledonu, slyšet publikum, jak mi tleská, vědět, že jsem se právě stal světovou jedničkou. Když mi byly čtyři roky, koupili mi rodiče raketu v duhových barvách a k tomu míče, a já dokázal trávit hodiny tím, že jsem hrál o zeď restaurace. Ale od momentu, kdy jsem toho dne viděl Samprase, jsem věděl… Dalších třináct let jsem věnoval každičký den svého života dosažení svého cíle. Má rodina, která udělala nespočet obětí, přátelé, kteří mě od počátku povzbuzovali, moji trenéři a fanoušci – všichni se spojili, aby mě dostali tak blízko splnění mého snu, jak jen to šlo. Jenže ve mně také bylo něco nalomeného. Nebyl jsem zdravý, nebyl jsem fit. Někdo tomu říkal alergie, někdo mluvil o astmatu, někteří prostě tvrdili, že nejsem ve formě. Jenže bez ohledu na to, jak se to nazvalo, nikdo nevěděl, co s tím dělat. Nebylo to poprvé, co jsem na velkém turnaji zkolaboval. O rok dříve, když jsem byl ve světovém žebříčku na 153. Místě, jsem při své premiéře na Roland Garros vzal překvapivě první set osmému nasazenému Guillermu Coriovi. Ale ve třetí sadě jsem za sebou začal tahat nohy, nebyl jsem schopný dýchat, rezignoval jsem. „Bylo zřejmé, že po chvíli jsem byl unavený,“ všiml si tehdy i Coria. „Když jste fit, měl byste být schopen hrát dlouhý zápas v horkém počasí.“ O tři měsíce později jsem v prvním kole US Open nastoupil proti Gaëlu Monfilsovi a doslova jsem se na kurtu zhroutil. V téměř třicetistupňovém vlhkém horku jsem ležel na zádech jako velryba vyvrhnutá na břehu, popadal dech a čekal na lékaře. Po čtyřech trapných přestávkách na ošetření jsem ten zápas vyhrál, ale cestou z kurtu mě vypískali a moje kondice se na turnaji stala hlavním tématem. „Možná by měl pár věcí změnit,“ doporučil mi Monfils. Ukázka z knihy Naservírujte si vítězství.
Když už jsem sahal po vrcholu, spadl jsem na dno. Bylo mi devatenáct let, coby neznámý kluk ze země sužované válkou jsem náhle vlétl na profesionální scénu a do finále Croatian Open 2006. Za sebou jsem měl šňůru devíti vítězných zápasů a ve finále jsem měl nakročeno k tomu, abych si vybudoval výrazné vedení. Publikum bylo na mé straně, můj tým mě hecoval. Ale já je stejně neslyšel. Slyšel jsem jen hukot v hlavě. A vše, co jsem cítil, byla bolest. V nosu mě štípalo, něco mi svíralo hrudník a nohy jsem měl z olova. Koukl jsem přes síť na svého soupeře Stanislase Wawrinku. Podíval jsem se do hlediště, kde seděla moje matka. A pak si mě najednou gravitace přitáhla na oranžový antukový kurt, koukal jsem na chorvatské nebe, hrudník se mi zvedal. Prokletí – záhadná síla, která mi bez varování vzala veškerou energii – zase jednou udeřila. Bez ohledu na to, jak prudce jsem se nadechoval, vzduch prostě nepřicházel. Můj otec Srdjan vběhl na kurt, s doktorem mě zvedli a posadili na židli. Koukl jsem na matku, která vzlykala v hledišti, a pochopil jsem. Tenhle turnaj skončil. A můj životní sen možná taky. Většina lidí se nerozhoduje, co chce od života, v šesti letech, ale já ano. Třináct let předtím jsem seděl v našem útulném obýváku nad pizzerií rodičů v odlehlém horském středisku Kopaonik na srbském venkově a koukal, jak Pete Sampras vyhrál Wimbledon. Tehdy jsem věděl: jednoho dne tam budu já. Nikdo, koho jsem znal, nehrál tenis. V Srbsku byl tenis stejně „malý“ sport jako třeba šerm. A záře Londýna byla stejně tak daleko jako vzdálenost metropole od opuštěného malého střediska, kde žila moje rodina. Ale od toho momentu jsem věděl, co chci víc než cokoliv jiného: chci zvednout nad hlavu vítěznou trofej ve Wimbledonu, slyšet publikum, jak mi tleská, vědět, že jsem se právě stal světovou jedničkou. Když mi byly čtyři roky, koupili mi rodiče raketu v duhových barvách a k tomu míče, a já dokázal trávit hodiny tím, že jsem hrál o zeď restaurace. Ale od momentu, kdy jsem toho dne viděl Samprase, jsem věděl… Dalších třináct let jsem věnoval každičký den svého života dosažení svého cíle. Má rodina, která udělala nespočet obětí, přátelé, kteří mě od počátku povzbuzovali, moji trenéři a fanoušci – všichni se spojili, aby mě dostali tak blízko splnění mého snu, jak jen to šlo. Jenže ve mně také bylo něco nalomeného. Nebyl jsem zdravý, nebyl jsem fit. Někdo tomu říkal alergie, někdo mluvil o astmatu, někteří prostě tvrdili, že nejsem ve formě. Jenže bez ohledu na to, jak se to nazvalo, nikdo nevěděl, co s tím dělat. Nebylo to poprvé, co jsem na velkém turnaji zkolaboval. O rok dříve, když jsem byl ve světovém žebříčku na 153. Místě, jsem při své premiéře na Roland Garros vzal překvapivě první set osmému nasazenému Guillermu Coriovi. Ale ve třetí sadě jsem za sebou začal tahat nohy, nebyl jsem schopný dýchat, rezignoval jsem. „Bylo zřejmé, že po chvíli jsem byl unavený,“ všiml si tehdy i Coria. „Když jste fit, měl byste být schopen hrát dlouhý zápas v horkém počasí.“ O tři měsíce později jsem v prvním kole US Open nastoupil proti Gaëlu Monfilsovi a doslova jsem se na kurtu zhroutil. V téměř třicetistupňovém vlhkém horku jsem ležel na zádech jako velryba vyvrhnutá na břehu, popadal dech a čekal na lékaře. Po čtyřech trapných přestávkách na ošetření jsem ten zápas vyhrál, ale cestou z kurtu mě vypískali a moje kondice se na turnaji stala hlavním tématem. „Možná by měl pár věcí změnit,“ doporučil mi Monfils. Ukázka z knihy Naservírujte si vítězství.