Zdroj: www.celostnimedicina.cz
Automutilace neboli sebepoškozování je charakterizováno vědomým a přímým způsobováním zranění tělesné tkáně často bez záměru sebevraždy. Jedním z nejčastějších způsobů sebepoškozování je řezání se na různé části těla (nejčastěji na předloktí), bez zasažení důležité tepny nebo žíly. Zařadit sem můžeme dále takové projevy automutilačního chování, jako je pálení se, odírání se do některých částí těla (končetiny, hlava, břicho apod.), škrabání se na nepoškozenou tkáň, nebo už existující zranění a jizvy a tak znemožnění jejich hojení, vytrhávání vlasů (trichotilomanie), spolknutí předmětů nebo látek, které nejsou určené k jídlu a můžou být tak zdraví nebo život ohrožující (propisky, žiletky, různé drobné nebo ostré předměty). Hranice mezi sebepoškozováním a suicidálním pokusem jsou někdy velmi tenké, protože je často zvýšené riziko úmrtí při takovémto automutilačním jednání. Takovéto (neúmyslné) úmrtí může být způsobeno neuvědomovaným rizikem, které zraňování s sebou přináší, kdy jedinec nezvažuje dopad svého jednání na svoje zdraví a život. Sebepoškozování se jako symptom může vyskytovat v rámci některých psychiatrických poruch, nejčastěji u tzv. emočně-nestabilní poruchy osobnosti – tzv. hraniční porucha osobnosti, ale taky třeba u depresí, úzkostných poruch, u drogové závislosti, poruch příjmu potravy, u post-traumatické stresové poruchy, u schizofrenie apod. Toto chování je často používáno jako obranný mechanismus zvládání zátěže, který poskytuje přechodnou úlevu od úporných a úzkostných pocitů, tenze, deprese, stresu, od pocitů emoční otupělosti nebo pocitu jakéhosi selhání, odporu k sobě samému, a v mnohém souvisí s nízkou sebeúctou nebo perfekcionismem. Velmi často se sebepoškozování vyskytuje v období adolescence a mladé dospělosti, s nástupem přibližně mezi 12 a 24 rokem věku, nicméně se může objevit v jakémkoli věku, včetně mladších dětí a starších lidí. Sebepoškozování se přitom nevyskytuje pouze u lidí, ale může být pozorováno u zvířat žijících v zajetí, jako jsou např. ptáci, opice, kteří si způsobují různá zranění (vytrhávání peří, škrabání pokožky, jizev zabraňujících zacelení apod.) Automutilační chování se často spojuje s prožitím nějakého traumatu, nepříjemné a subjektivně velmi negativní situace nebo zážitku, jako je např. emocionální nebo sexuální zneužívání. Při léčbě je proto potřeba zahrnout komplexní přístup, a zaměřit se jak na automutilační chování samotné, tak především na to, co stojí za jeho pozadím. Vzhledem k vysokému riziku poškození zdraví nebo ohrožení života se indikují léky ze skupiny antidepresiv a jiná medikace spolu s intenzivní individuální a skupinovou psychoterapií zaměřenou na práci s traumatickou událostí nebo negativní zkušeností v minulosti, která může stát na pozadí sebepoškozujícího chování.
Automutilace neboli sebepoškozování je charakterizováno vědomým a přímým způsobováním zranění tělesné tkáně často bez záměru sebevraždy. Jedním z nejčastějších způsobů sebepoškozování je řezání se na různé části těla (nejčastěji na předloktí), bez zasažení důležité tepny nebo žíly. Zařadit sem můžeme dále takové projevy automutilačního chování, jako je pálení se, odírání se do některých částí těla (končetiny, hlava, břicho apod.), škrabání se na nepoškozenou tkáň, nebo už existující zranění a jizvy a tak znemožnění jejich hojení, vytrhávání vlasů (trichotilomanie), spolknutí předmětů nebo látek, které nejsou určené k jídlu a můžou být tak zdraví nebo život ohrožující (propisky, žiletky, různé drobné nebo ostré předměty). Hranice mezi sebepoškozováním a suicidálním pokusem jsou někdy velmi tenké, protože je často zvýšené riziko úmrtí při takovémto automutilačním jednání. Takovéto (neúmyslné) úmrtí může být způsobeno neuvědomovaným rizikem, které zraňování s sebou přináší, kdy jedinec nezvažuje dopad svého jednání na svoje zdraví a život. Sebepoškozování se jako symptom může vyskytovat v rámci některých psychiatrických poruch, nejčastěji u tzv. emočně-nestabilní poruchy osobnosti – tzv. hraniční porucha osobnosti, ale taky třeba u depresí, úzkostných poruch, u drogové závislosti, poruch příjmu potravy, u post-traumatické stresové poruchy, u schizofrenie apod. Toto chování je často používáno jako obranný mechanismus zvládání zátěže, který poskytuje přechodnou úlevu od úporných a úzkostných pocitů, tenze, deprese, stresu, od pocitů emoční otupělosti nebo pocitu jakéhosi selhání, odporu k sobě samému, a v mnohém souvisí s nízkou sebeúctou nebo perfekcionismem. Velmi často se sebepoškozování vyskytuje v období adolescence a mladé dospělosti, s nástupem přibližně mezi 12 a 24 rokem věku, nicméně se může objevit v jakémkoli věku, včetně mladších dětí a starších lidí. Sebepoškozování se přitom nevyskytuje pouze u lidí, ale může být pozorováno u zvířat žijících v zajetí, jako jsou např. ptáci, opice, kteří si způsobují různá zranění (vytrhávání peří, škrabání pokožky, jizev zabraňujících zacelení apod.) Automutilační chování se často spojuje s prožitím nějakého traumatu, nepříjemné a subjektivně velmi negativní situace nebo zážitku, jako je např. emocionální nebo sexuální zneužívání. Při léčbě je proto potřeba zahrnout komplexní přístup, a zaměřit se jak na automutilační chování samotné, tak především na to, co stojí za jeho pozadím. Vzhledem k vysokému riziku poškození zdraví nebo ohrožení života se indikují léky ze skupiny antidepresiv a jiná medikace spolu s intenzivní individuální a skupinovou psychoterapií zaměřenou na práci s traumatickou událostí nebo negativní zkušeností v minulosti, která může stát na pozadí sebepoškozujícího chování.