Zdroj: www.celostnimedicina.cz
Ve druhé části rozhovoru uskutečněném ve foyer Divadla Bolka Polívky v Brně odpovídá Jaroslav Dušek na to, jak se znovu dostat do souladu – jak se navrátit k přirozenému zdraví: „Pane Dušku, znáte určitě spoustu léčebných metod. Mohl byste, prosím, pro čtenáře nějakou z nich vyzdvihnout? Je něco, co byste mohl přímo doporučit?“ „Na to existuje spousta názorů různých terapeutických škol, které by vás vedly různými způsoby. V mnoha těchto pojetí se uvažuje o tom, že tělo je vybaveno uzdravující se schopností. Všichni to známe: Udělá se nám boule a zmizí. Uděláte si ránu, udělá se strup, tělo se zahojí, strup odpadne. To znamená, že tělo ovládá určité mechanismy – zvýší teplotu, horečku, umí v sobě něco samo vyřešit. Tento samouzdravný princip, který v těle je, může být postupně oslabován paradoxně léky a přemrštěnou péčí, kdy si na každou rýmu berete prášek, nebo kdy se např. alergie hned řeší chemickým prostředkem: „Nemůžete usnout, dejte si prášek. Bolí Vás žaludek, dejte si prášek. Pálí vás žáha, dejte si prášek. Bolest hlavy, prášek.“ A já si třeba myslím, je to moje představa, že když odejmeme tělu kompetence, tak ho tím více a více oslabujeme. A může se stát, že ho těmito zásahy tak rozhasíme, rozštelujeme, zmateme, že tělo postupně tuto samouzdravující schopnost ztrácí. Ne, že by ji ztratilo úplně, ale ochabuje. Posílit samouzdravující schopnost našeho těla můžeme vědomou pozorností. To znamená, že když se v těle něco děje – pokud nejde o otravu krve nebo nějakou velmi agresivní situaci – tak nám nic nebrání požádat tělo, aby situaci vyřešilo. A čím více dáváme tělu kompetenci, že to umí samo, tím snáze to udělá. A tělo tím posiluje svou schopnost regenerovat. Nemáte pak rýmu týden, ale třeba den. Nepotřebujete ji mít týden – tělo se s ní vypořádává rychleji. A to si myslím, že je klíč, jak se dostat do souladu. Jakoby vědomě poskytnout důvěru tomuto principu. Také krokodýli a všechna zvířata, když se například poraní, mají úžasné samouzdravné schopnosti. To jsme viděli v Ugandě, kde byl gorilí samec, který měl hlubokou ránu, do níž strkal celý prst. Vždycky si ho naslinil a jakoby si ho čistil. My jsme se ho trochu báli, měli jsme strach, jestli není podrážděný. Ale náš průvodce říkal:„Ne, oni tu bolest snáší mnohem lépe než my.“ Samec si to prostě tak čistil a rána se pak zavřela sama – tělo to tak samo umí. Čím více totiž tělu ukazujete, že může plavat v zimě v ledové vodě; že můžete sám chodit bos i v relativně nízkých teplotách – čím více tělu dopřáváte, aby mohlo projevit svou schopnost vypořádat se s rozmanitými podmínkami, tím se pak tělo, podle mého soudu, lépe a lépe ladí na vnitřní rovinu, která je v některých teoriích je označována jako bezhistorická (tj. bez času). Jakoby bylo naše tělo tvořeno z jádra a pak obsahovalo i vrstvy, ve kterých se zachycuje časová paměť. A vy, například při kineziologii, můžete ve svalech vypátrávat problém, který se v těle zachytil. Ale podle určitých teorií je pod tím vším tzv. bezhistorická vrstva, která je život sám. Zní to zjednodušeně, ale víceméně to funguje tak, že nemusíme identifikovat příčiny problémů, ale dovolíme tělu, aby se uzdravovalo. Nemusíme nutně dojít ke kořeni věci – kořenem je jakoby to, že se tělo umí uzdravit samo. Nedávno jsem měl tuto příhodu: Nějaká paní mi ukazovala, že jí dorostl prst. Tvrdila, že si usekla skoro celý jeden článek na ukazováčku. Říkala, že jako dítě nevěděla, že by jí prst neměl dorůst, a že si přála, aby jí dorostl. Samozřejmě nevím, jestli si ta paní vymýšlela nebo ne. Ale pořád mi to ukazovala: „Jen se podívejte na můj prst. Kus chyběl a dorostl.“ To znamená, že až takové bizarní věci se v těle mohou dít. Koneckonců, vynikajícím mistrem v tom je mozek, u kterého se ví, že při ochrnutí jedné hemisféry je druhá hemisféra schopná převzít funkce hemisféry sousední a vytvořit chybějící pole nebo části. Mozek tohle umí. Nakonec, když si představíme tu souhru buněk, které spolu vytvářejí tělo; když si představíme tělo jako souhru malinkých částic, které se dokáží obnovit; tak v tu chvíli si dovedeme lépe představit, že se může uzdravit i něco, co vypadá na první pohled neřešitelně. Myslím si, že vstoupit do souladu znamená pochopit, že jsme proud energie, který neustále sebe sama obnovuje. Když si toto uvědomíme, můžeme být mnohem více optimističtí.“ První část rozhovoru si můžete připomenout zde: Jaroslav Dušek: „Bolest nemusí být jenom špatná“.
Ve druhé části rozhovoru uskutečněném ve foyer Divadla Bolka Polívky v Brně odpovídá Jaroslav Dušek na to, jak se znovu dostat do souladu – jak se navrátit k přirozenému zdraví: „Pane Dušku, znáte určitě spoustu léčebných metod. Mohl byste, prosím, pro čtenáře nějakou z nich vyzdvihnout? Je něco, co byste mohl přímo doporučit?“ „Na to existuje spousta názorů různých terapeutických škol, které by vás vedly různými způsoby. V mnoha těchto pojetí se uvažuje o tom, že tělo je vybaveno uzdravující se schopností. Všichni to známe: Udělá se nám boule a zmizí. Uděláte si ránu, udělá se strup, tělo se zahojí, strup odpadne. To znamená, že tělo ovládá určité mechanismy – zvýší teplotu, horečku, umí v sobě něco samo vyřešit. Tento samouzdravný princip, který v těle je, může být postupně oslabován paradoxně léky a přemrštěnou péčí, kdy si na každou rýmu berete prášek, nebo kdy se např. alergie hned řeší chemickým prostředkem: „Nemůžete usnout, dejte si prášek. Bolí Vás žaludek, dejte si prášek. Pálí vás žáha, dejte si prášek. Bolest hlavy, prášek.“ A já si třeba myslím, je to moje představa, že když odejmeme tělu kompetence, tak ho tím více a více oslabujeme. A může se stát, že ho těmito zásahy tak rozhasíme, rozštelujeme, zmateme, že tělo postupně tuto samouzdravující schopnost ztrácí. Ne, že by ji ztratilo úplně, ale ochabuje. Posílit samouzdravující schopnost našeho těla můžeme vědomou pozorností. To znamená, že když se v těle něco děje – pokud nejde o otravu krve nebo nějakou velmi agresivní situaci – tak nám nic nebrání požádat tělo, aby situaci vyřešilo. A čím více dáváme tělu kompetenci, že to umí samo, tím snáze to udělá. A tělo tím posiluje svou schopnost regenerovat. Nemáte pak rýmu týden, ale třeba den. Nepotřebujete ji mít týden – tělo se s ní vypořádává rychleji. A to si myslím, že je klíč, jak se dostat do souladu. Jakoby vědomě poskytnout důvěru tomuto principu. Také krokodýli a všechna zvířata, když se například poraní, mají úžasné samouzdravné schopnosti. To jsme viděli v Ugandě, kde byl gorilí samec, který měl hlubokou ránu, do níž strkal celý prst. Vždycky si ho naslinil a jakoby si ho čistil. My jsme se ho trochu báli, měli jsme strach, jestli není podrážděný. Ale náš průvodce říkal:„Ne, oni tu bolest snáší mnohem lépe než my.“ Samec si to prostě tak čistil a rána se pak zavřela sama – tělo to tak samo umí. Čím více totiž tělu ukazujete, že může plavat v zimě v ledové vodě; že můžete sám chodit bos i v relativně nízkých teplotách – čím více tělu dopřáváte, aby mohlo projevit svou schopnost vypořádat se s rozmanitými podmínkami, tím se pak tělo, podle mého soudu, lépe a lépe ladí na vnitřní rovinu, která je v některých teoriích je označována jako bezhistorická (tj. bez času). Jakoby bylo naše tělo tvořeno z jádra a pak obsahovalo i vrstvy, ve kterých se zachycuje časová paměť. A vy, například při kineziologii, můžete ve svalech vypátrávat problém, který se v těle zachytil. Ale podle určitých teorií je pod tím vším tzv. bezhistorická vrstva, která je život sám. Zní to zjednodušeně, ale víceméně to funguje tak, že nemusíme identifikovat příčiny problémů, ale dovolíme tělu, aby se uzdravovalo. Nemusíme nutně dojít ke kořeni věci – kořenem je jakoby to, že se tělo umí uzdravit samo. Nedávno jsem měl tuto příhodu: Nějaká paní mi ukazovala, že jí dorostl prst. Tvrdila, že si usekla skoro celý jeden článek na ukazováčku. Říkala, že jako dítě nevěděla, že by jí prst neměl dorůst, a že si přála, aby jí dorostl. Samozřejmě nevím, jestli si ta paní vymýšlela nebo ne. Ale pořád mi to ukazovala: „Jen se podívejte na můj prst. Kus chyběl a dorostl.“ To znamená, že až takové bizarní věci se v těle mohou dít. Koneckonců, vynikajícím mistrem v tom je mozek, u kterého se ví, že při ochrnutí jedné hemisféry je druhá hemisféra schopná převzít funkce hemisféry sousední a vytvořit chybějící pole nebo části. Mozek tohle umí. Nakonec, když si představíme tu souhru buněk, které spolu vytvářejí tělo; když si představíme tělo jako souhru malinkých částic, které se dokáží obnovit; tak v tu chvíli si dovedeme lépe představit, že se může uzdravit i něco, co vypadá na první pohled neřešitelně. Myslím si, že vstoupit do souladu znamená pochopit, že jsme proud energie, který neustále sebe sama obnovuje. Když si toto uvědomíme, můžeme být mnohem více optimističtí.“ První část rozhovoru si můžete připomenout zde: Jaroslav Dušek: „Bolest nemusí být jenom špatná“.