Zdroj: www.celostnimedicina.cz
Étos – řecky obyčej, zvyk, mravKdyž chce náš duch tvořit – zvyk to bude bořit. Zvyk může být vítaným odpočinkem pro mysl aktivně tvořící něco nového, kdy při přijímání nových nápadů často zvolí pohodlnější cestu už vžitého zvyku a může na nabídnutém odpočivadle nepostupovat do nejistých novot, kam ji tvůrčí duch v souladu s duchem doby vede. Dokonce i do té doby dobrý zvyk tak může bránit ve vývoji od starého k novému. Ale život je změna. Proto skutečně dobrý mrav znamená mít odvahu opouštět staré a vytvářet nové zvyky. Jakmile přijmeme pohodlí (nezměny) starého zvyku, křivka našeho vývoje přestává mít strmý růst. Začne se oplošťovat a od stagnace už je jen krok k poklesu, nemoci, bezmoci, stárnutí a umírání! Tak nebezpečný může být zpočátku „jen“ pohodlný zvyk! Dobro se zlem v nás svádí boj o zvyk. Co převládne – stane se zvykem. A udržovat při životě starý, pohodlný zvyk, i když už neodpovídá potřebám současnosti či budoucnosti, už je zlozvyk. Ale zlozvyk může vznikat třeba i tak, že pozorujeme skutky druhých, naše mysl zpracuje pocity a my zaujmeme první kritický, negativní, nemocný - protože neláskyplný - postoj. A pak to samé uděláme sami a znovu a znovu a znovu. Vytváříme tak zlozvyk a zvykáme si na to jako na normu. Je to tak pohodlné! Dočasně. Zkusme hledat zlozvyk v hloubce příčin všech svých obtíží a nemocí! Je tam? Pojmenujme ho – a máme diagnózu příčiny naší nemoci. To, proč jsme onemocněli. Mnohdy až dar nemoci pomůže odhalit, kam jsme do podvědomí i sami před sebou ukryli své zlozvyky. Při etikoterapeutickém sezení se obnažené zvyky uvolňují a stávají se přístupné pro vědomou uzdravující práci na sobě. A jaká bude vaše terapie nalezené příčiny? Jak odolat samozřejmosti pohodlných jistot zvyků? Jak odolat tomu přesvědčivému ujištění, že starý dobrý zvyk je prostě dobrý!? Ten, kdo má nutkání, potřebu, jistotu, že je třeba něco změnit, musí počítat s tím, že vyvolá nepříjemné pocity napadení, odporu až agrese v sobě či vůči sobě. Ustálený, už samozřejmý, zvyk může být přitom při hlubším rozboru nebo ihned na první pohled zcela škodlivý – zlo přinášející zvyk, což většinou vidí cizinec nezúčastněný na jeho vzniku a tvorbě. Ale žijeme-li v něm dlouho, už ho nevidíme a nevnímáme, jak jsme vrostli do zvyku a zvyk vrostl do nás. Jsme srostlí se zvykem samozřejmostí. A chce-li někdo odříznout to, s čím jsme srostlí – bolí to! „Co nám to dělá?!“ Musíme ho zahnat, odstrčit, odmítnout. Bourá nám jistoty! Že jsou špatné? Nevadí. Jsou to jistoty! Co nám to dělá?? Aha. Dobro!! Až tak bolestně můžeme prožívat to, čemu se říká, že zvyk má železnou košili. Kdo má odvahu a chce dělat dobro, musí bourat staré zvyky a nutně naráží na odpor těch, kdo je tvořili, nebo si na ně zvykli. Je-li něco samozřejmé, tak často se opakující, obvyklé, stane se to zvykem, obyčejem, mravem. Takový jev získá postupně každým opakováním na větší síle a je tak povýšen na zákon. Nemusí to být pravda, spravedlnost, či dobro, ale může to být pouhý zvyk. Zákonodárce (tvůrce zákona) je ten, kdo zákon tvoří. Je činný, silný, aktivní, mocný, dominantní. Svou aktivní silou ho vnutí slabšímu, pasivnímu. Ale aby se zákon udržel dlouhodobě, musí být z nějakého (mnohdy absurdního) důvodu výhodný pro obě strany. Pohodlný zvyk povýšený na zákon je uzákoněný silou (práva), která zavrhla pochybnosti o jeho pravdivosti a spravedlnosti (zákon je neosobní). Pochybování či dokonce porušení zákona je pak vydáváno za nezákonné „jednoznačné zlo“. A co je pak zrušení pohodlného zvyku? Kdo chce zrušit pohodlný zvyk, byť i ve jménu vyššího smyslu, je nepohodlný (a to už je velmi osobní). Ale naštěstí jsou tu pochybovači, kteří pečují o zdravý vývoj. K tomu cituji: Zdeněk Neubauer: „Jen v pochybnostech se ozývá otázka po smyslu“. Či Václav Bělohradský: „Lidé v této době tyranie expertů propadají vlastnímu oboru, nevidí hranice systému, kterému slouží. Etika je péčí o smysl našich cílů, ne o efektivitu jejich dosahování“. A jaké jsou zákony medicínské vědy a praxe? Pozornost je zde zatím hlavně upínána k tomu, jak funguje hmota. V popředí zájmu je analýza hmotných zákonitostí, ale chybí syntéza smyslu proč. Školská, oficiální medicína zkoumá: Jak člověk onemocněl, jak racionálně (technicky) vyšetřit příznaky u nemocného a jak racionálně (chemicky či technicky) léčit (hmotu). Etikoterapie zkoumá nejširší souvislosti, proč člověk onemocněl a jaký to má smysl. Jak racionálně i iracionálně vyšetřit, proč zákonitě onemocněl a jak se příčinně má nemocný vyléčit sám! Lékař léčí, ale trvale vyléčí a uzdraví až návrat nemocného k bezpodmínečné lásce - k Bohu. „VÍRA TVÁ TĚ UZDRAVILA.“
Étos – řecky obyčej, zvyk, mravKdyž chce náš duch tvořit – zvyk to bude bořit. Zvyk může být vítaným odpočinkem pro mysl aktivně tvořící něco nového, kdy při přijímání nových nápadů často zvolí pohodlnější cestu už vžitého zvyku a může na nabídnutém odpočivadle nepostupovat do nejistých novot, kam ji tvůrčí duch v souladu s duchem doby vede. Dokonce i do té doby dobrý zvyk tak může bránit ve vývoji od starého k novému. Ale život je změna. Proto skutečně dobrý mrav znamená mít odvahu opouštět staré a vytvářet nové zvyky. Jakmile přijmeme pohodlí (nezměny) starého zvyku, křivka našeho vývoje přestává mít strmý růst. Začne se oplošťovat a od stagnace už je jen krok k poklesu, nemoci, bezmoci, stárnutí a umírání! Tak nebezpečný může být zpočátku „jen“ pohodlný zvyk! Dobro se zlem v nás svádí boj o zvyk. Co převládne – stane se zvykem. A udržovat při životě starý, pohodlný zvyk, i když už neodpovídá potřebám současnosti či budoucnosti, už je zlozvyk. Ale zlozvyk může vznikat třeba i tak, že pozorujeme skutky druhých, naše mysl zpracuje pocity a my zaujmeme první kritický, negativní, nemocný - protože neláskyplný - postoj. A pak to samé uděláme sami a znovu a znovu a znovu. Vytváříme tak zlozvyk a zvykáme si na to jako na normu. Je to tak pohodlné! Dočasně. Zkusme hledat zlozvyk v hloubce příčin všech svých obtíží a nemocí! Je tam? Pojmenujme ho – a máme diagnózu příčiny naší nemoci. To, proč jsme onemocněli. Mnohdy až dar nemoci pomůže odhalit, kam jsme do podvědomí i sami před sebou ukryli své zlozvyky. Při etikoterapeutickém sezení se obnažené zvyky uvolňují a stávají se přístupné pro vědomou uzdravující práci na sobě. A jaká bude vaše terapie nalezené příčiny? Jak odolat samozřejmosti pohodlných jistot zvyků? Jak odolat tomu přesvědčivému ujištění, že starý dobrý zvyk je prostě dobrý!? Ten, kdo má nutkání, potřebu, jistotu, že je třeba něco změnit, musí počítat s tím, že vyvolá nepříjemné pocity napadení, odporu až agrese v sobě či vůči sobě. Ustálený, už samozřejmý, zvyk může být přitom při hlubším rozboru nebo ihned na první pohled zcela škodlivý – zlo přinášející zvyk, což většinou vidí cizinec nezúčastněný na jeho vzniku a tvorbě. Ale žijeme-li v něm dlouho, už ho nevidíme a nevnímáme, jak jsme vrostli do zvyku a zvyk vrostl do nás. Jsme srostlí se zvykem samozřejmostí. A chce-li někdo odříznout to, s čím jsme srostlí – bolí to! „Co nám to dělá?!“ Musíme ho zahnat, odstrčit, odmítnout. Bourá nám jistoty! Že jsou špatné? Nevadí. Jsou to jistoty! Co nám to dělá?? Aha. Dobro!! Až tak bolestně můžeme prožívat to, čemu se říká, že zvyk má železnou košili. Kdo má odvahu a chce dělat dobro, musí bourat staré zvyky a nutně naráží na odpor těch, kdo je tvořili, nebo si na ně zvykli. Je-li něco samozřejmé, tak často se opakující, obvyklé, stane se to zvykem, obyčejem, mravem. Takový jev získá postupně každým opakováním na větší síle a je tak povýšen na zákon. Nemusí to být pravda, spravedlnost, či dobro, ale může to být pouhý zvyk. Zákonodárce (tvůrce zákona) je ten, kdo zákon tvoří. Je činný, silný, aktivní, mocný, dominantní. Svou aktivní silou ho vnutí slabšímu, pasivnímu. Ale aby se zákon udržel dlouhodobě, musí být z nějakého (mnohdy absurdního) důvodu výhodný pro obě strany. Pohodlný zvyk povýšený na zákon je uzákoněný silou (práva), která zavrhla pochybnosti o jeho pravdivosti a spravedlnosti (zákon je neosobní). Pochybování či dokonce porušení zákona je pak vydáváno za nezákonné „jednoznačné zlo“. A co je pak zrušení pohodlného zvyku? Kdo chce zrušit pohodlný zvyk, byť i ve jménu vyššího smyslu, je nepohodlný (a to už je velmi osobní). Ale naštěstí jsou tu pochybovači, kteří pečují o zdravý vývoj. K tomu cituji: Zdeněk Neubauer: „Jen v pochybnostech se ozývá otázka po smyslu“. Či Václav Bělohradský: „Lidé v této době tyranie expertů propadají vlastnímu oboru, nevidí hranice systému, kterému slouží. Etika je péčí o smysl našich cílů, ne o efektivitu jejich dosahování“. A jaké jsou zákony medicínské vědy a praxe? Pozornost je zde zatím hlavně upínána k tomu, jak funguje hmota. V popředí zájmu je analýza hmotných zákonitostí, ale chybí syntéza smyslu proč. Školská, oficiální medicína zkoumá: Jak člověk onemocněl, jak racionálně (technicky) vyšetřit příznaky u nemocného a jak racionálně (chemicky či technicky) léčit (hmotu). Etikoterapie zkoumá nejširší souvislosti, proč člověk onemocněl a jaký to má smysl. Jak racionálně i iracionálně vyšetřit, proč zákonitě onemocněl a jak se příčinně má nemocný vyléčit sám! Lékař léčí, ale trvale vyléčí a uzdraví až návrat nemocného k bezpodmínečné lásce - k Bohu. „VÍRA TVÁ TĚ UZDRAVILA.“